Nová asymetrie, 1983 Nová asymetrie, 1983
zpět na Obrazy

1954-1961 Mé věci (mám stále ostych před slovem „dílo“) vznikaly většinou v jakýchsi celcích, cyklech, periodách. Někdy takovou etapu představoval jen jeden obraz, poněvadž jsem po nastoupení té (či oné) cesty brzy zjistil, že mně nevyhovuje a hledal jsem jinde. To platí především pro míru ovlivnění některými malíři (často jediným dílem nebo jen ozvěnou). Opouštěl jsem epigonské cesty velice záhy. Jen zřídka lze vystopovat v mých tehdejších snaženích trvalejší ovlivnění jedním směrem. Stylizace mě dlouho nevydržela (velmi brzo jsem začal do obrazů vnášet vlastní polohy) a to mně tehdy trápilo. Obdivoval jsem spolužáky, kterým nečinilo potíže napodobovat vyhlídnutý idol.

Některé obrazy z této doby jsem zničil během mé akce 2. Manifestace Aktuálnho umění 1965, viz dokumentární foto.

V letech 1954-1955 jsem při osamělých toulkách maloval malé akvarely krajin. Ovlivněn otcem. Nedochovalo se nic, alespoň o ničem nevím.

V r. 1956 jsem začal malovat olejem rovněž v plenéru. Volil jsem poměrně banální náměty. Pohledy na potok, žně, zkrátka choval jsem se podobně jako můj otec, jen jsem velmi brzy začal mít nechuť ke klasicky komponovaným krajinám s detailem v popředí s jehož pomocí se budoval prostor obrazu. Namaloval jsem obraz zimní krajiny na kterém nebylo téměř nic než nízký bílý horizont v kontrastu s temně fialovou oblohou a frontálně vedle sebe umístěné tři sloupy elektrického vedení. Vzpomínám si, jak tento obraz mého otce překvapil a i přes popření jím hlásaných zásad, se mu líbil. To bylo asi poprvé, kdy do mé malby vešlo něco originálnějšího.

Dochovaly se „Žně“ v majetku mé matky E. Knížákové a dva obrazy „Potok z M.L.“ a „Hradčany“ v majetku rodiny mého strýce Josefa Branče, Toulone, Francie. Dále „Malá zimní krajina“ v majetku mé ženy Marie. „Ulice v Teplé“ existuje pouze na špatné fotografii. Obraz „Potok“ v majetku Eriky Knitlové, Mariánské Lázně. „Krajina poblíž Plané u M.L.“ (olej na plátně, sign. a datováno vpravo dole M. Knížák 56, 56x42 cm v rodině Karla Valdy, M.L.-Úšovice). 0 dalších nevím.

1957 - První experimenty: expresionistické, fauvistické, surrealistické a dokonce abstraktní. (Např. obraz „Ulice v Teplé“, „Okraj Chebu“, „Ateliér“, „Krajina s elektrickým vedením“, „Lázeňská čtvrť“ apod. (Vllivy: R. Fremund, L. Fára), malba tubou, atp. „Cesta do Skutče“ na Českomoravské vrchovině: tam hlavně portréty starých lidí, potom „Ulička“, „Východ slunce“, atp. Obrazy větších formátů. V Praze obraz „Kotců“, „Matějská pout“, „Portrét starce“ (tzv. Malostranského Mikuláše), fauvistický „Interiér“, který jsem daroval jedné dívce, která tehdy žila v Jáchymově. „Portrét starého muže“, který žil v domě, kde jsme bydleli, kresby pohádek a řada obrazů, které si nepamatuji.

1958 – Expresivní obrazy, např. „Okraj Chebu“, „Běsnění slunce“ – vliv Van Gogha, velká symbolická kompozice „Kazatel z doby X“ (vliv V.V. Modrý), „Kompozice krajin“ (většinou kresby), nedefinovatelný vliv. Komponované figury (viv A. Bělocvětov). Důsledné kresebné a kompoziční studie. Portrét „Starého Šafáře“ (olej na lepence, sign. a datováno vpravo dole, únor 1958, 43x50 cm, expresivně fauvistické, snaha o přesné vystižení podoby). Ke konci roku přichází tmavé období (asi pod vlivem kresebných studií), figurální kompozice a krajiny - „Kováři“, „Krajina ze Žižkova“, „Most u M.L.“, „Západ slunce“ (Sedlák s vozem), atp. Z barevnějších expresivních obrazů mohu uvést kompozici „Promenáda“ a cyklus figurálních kompozic „Pradleny“, které byly malovány v různých formátech, různými technikami.

1959 – Začátek roku, pokračování tmavého období (nic se nedochovalo).

Studie stromů: V Praze, v Lipové, kde jsem pracoval na stavbě u Mariánských Lázní a v Písku („Strom z Ohrady“, „Strom z Lipové“ „Borovice“, „Silnice se stromy“, atp.).

1.9.1959-30.12.1961 - Vojenská prezenční služba.

Na začátku vojenské služby jsem maloval pro kulturní místnost v kasárnách „Selskou rebélii“ (cca 500x300 cm, nebo větší, delší), kterou jsem nedokončil. Byla to rozměrná kompozice s mnoha postavami, koňmi, atp. Byl jsem naivně opovážlivý. Vojáci chtěli, abych maloval ve dne i večer a vůbec nechtěli uznat, že se světlo mění a část namalovanou večer je třeba pak ve dne opět přemalovat. (Kdysi jim tam jeden voják namaloval „Bitvu u Dukly“- fantastický obraz, kde lítaly střeva, byly vidět dráhy kulek, atp. A tak si vypočítali kolikrát se ten jeho obraz vejde do toho mého a tím počtem znásobili jím spotřebovaný čas. Když jsem se do tohoto termínu nevešel. Kdyby to neudělali, přivedli by mě do velkých rozpaků. Dokončit obraz bylo nad mé síly.

Namaloval jsem expresivní pastózní krajinu z okolí Bílku, kde jsem sloužil. Později jsem ji daroval primáři neurologické kliniky ve vojenské nemocnici v Josefově. V nemocnici jsem namaloval „Portrét Pavla Jirase“ a figurální kompozici „Milenci“, která zůstala na místě. Oba obrazy byly malovány temperou na papíře. Portrét se rozpadl, o kompozici nevím.

Jinak jsem výtvarně nepracoval, pouze několik expresivních, ve formě velice volných ilustrací k Martinu Edenovi Jacka Londona. (Kresby tuší štětcem, vliv nespecifikován.) Nedochovaly se.

Jizvy Na tomto cyklu jsem začal pracovat již v r. 1961, ještě jako voják prezenční služby. Připravil jsem si několik projektů, které jsem po návratu z vojny v lednu 1962 začal zpracovávat. Tím, že jsem měl dlouhou „vojenskou pauzu“, pracoval jsem velmi horečně. Proto byla moje informelní perioda byla krátká, ale intenzivní.

Vliv vyprávěného echa spatřených reprodukcí: dva obrazy Burriho, jeden Tapiesův a dvou Mathieů. Mimo abstraktních struktur také figurální a portrétní studie, kresby uhlem a olejomalby. Portrét, celá figura babičky z Nového světa, další portréty, dva portréty Jitky Suchánkové atp. Vznikaly jako materiál ke zkouškám na AVU.

Ke konci roku se abstraktní obrazy polarizují a uvolňují. Celá série je zakončena fotografií stěny pánského záchodku hostince U Bonaparta v Nerudově ulici v Praze, kterou jsem považoval za nejlepší možný obraz tohoto typu a zcela konceptuálně jsem ji tak zařadil mezi své obrazy jako ten nejlepší z nich.

1963 – černobílé období. Konec abstrakce - asambláže

Abstrakce pokračuje černobílými šiframi, kresba je uvolněnější, často jen stříkaná, cákaná, struktura obrazu je nižší, malířské gesto čitelnější. Neuvědomuji si žádný specifikovatelný vliv. Jednalo se o můj osobní vývoj od velkých jako celek budovaných struktur k volnému malířskému gestu. Brzy však vznikají asambláže. Do obrazů vstupují předměty, aby tak manifestovaly přítomnost člověka. Od této doby je pro mne člověk zásadním motivem, i když někdy nepřímo.

Na konci tohoto asamblážovaného období jsem jako jeden ze svých objektů zařadil fotografii části smetiště. Hromady vyhozených předmětů a materiálů byly mojí velkou inspirací a proto tato smetišťová fotografie je rovněž jedním z mých objektů.

1964 – Portréty, předměty

Obrazy a objekty z hotových předmětů. „Obraz židle“, „Socha křesla“, „Obraz s rádiem“, „Diptych s kabáty“, atp.) Řada z těchto obrazů a objektů bylo dáno dohromady jen pro okamžik prezentace. (Ovivnění blíže nespecifikováno. V některých aspetech vliv echa amerického pop artu.)

Série tváří, portrétů. Velké hlavy (cca 300 cm), obličeje malované na propagační panely, plakáty apod. Plošnou, jednoduchou technikou, později jen na hladké plochy nebo plátno. K některým přidány jednoduché prvky jako (např.) řasy ze žíní velkého smetáku.

 

Ateliér, 1957, olej na lepence, 59x41 cm
Socha židle, 1964, 160x110x50 cm
Bez názvu, 1963, email na plátně, 220x200 cm
Portrét starého muže ze Skutče, 1957, olej na plátně, cca 100x70 cm
Strom u silnice, 1956-1957, olej na lepence, 50x35 cm
Akustický obraz, 1963-64, různé materiály na sololitu, nitro, 150x70 cm
Z cyklu  „Jizvy“, 1961-1962, komb. technika na dřevě, 50x120m
Bez názvu, 1963, olej a email na překližce, cca 80x50 cm
Běsnění slunce, 1957-58, olej na plátně, 97x115 cm
Z cyklu Ženské portréty, 1964, olej a email na plátně, 230x185 cm
Dva kabáty, 1964, olej, umělá hmota, textil na sololitu, 2x (cca 135x90cm)
zpět na Obrazy