Sny trpaslíka, obraz na objektu, 1989, akryl na dřevotřísce 158x95x7 cm
Computerové obrazy 1996-1997
Práce na počítači mi dovolila, abych ke vzniku obrazů použil elementy z děl jiných umělců, které spojuji v nový, jiný, a tedy můj obraz. Mé autorství tkví především v obsahu, který je autentický i když samozřejmě si jednotlivá torza nesou část svých původních obsahů s sebou. Právě soubor těchto malých poselství a především určitá estetika daná (mým) výběrem (či řada jiných elementů, které mě zaujaly), vytvářejí můj vlastní obsah, mou vlastní esteitku. Ta však neskrývá své zdroje a samozřejmě se přihlašuje k citovaným autorům nebo alespoň k některým jejich dílům. (V návodu „procesu převážně pro mysl“nazvaném Negace (1977) uvádím, že „je možno vybrat z již existujících děl nejrůznějších autorů ta díla, která demonstrují prezentovanou myšlenku a jejich kolekci považovat za dílo nové, které může sloužit jako odrazový můstek pro naše další představy.“) I když technika vzniků těchto mých obrazů začíná metodou koláže, kdy skládám jednotlivé elementy v obraz, využívám pak možností počítače k „malířské“ práci. Doplňuji chybějící části či odstraňuji pro mne přebytečné detaily, či celé části obrazů, vytvářím novotvary. Zacházím naprosto volně s barvou. Mohu použít už existujícího koloritu nebo jej libovolně měnit, popř. obarvit černobílé části. (Některé reprodukce jsem totiž získal jen v černobílém provedení.) Rovněž používám fotografické či plastické elementy. Oblasti z kterých čerpám materiál pro mé obrazy nejsou ničím ohraničeny, jen mými zájmy. Proto mohu vedle sebe (např.) položit gotickou figuru, impresionistickou krajinu, erotickou fotografii, ilustraci z pohádkové knížky a (v podstatě) cokoliv jiného. Na proslulosti či tzv. kvalitě jednotlivých autorů a děl mi nezáleží. Při práci na těchto obrazech byla pro mě důležitá vyvolněnost z jakéhokoliv jasného konceptu. Řídil jsem se pouze (a jen pouze) vnitřní touhou vytvořit obraz a do procesu práce mohlo vstoupit cokoliv, co mohlo tvorbě obrazu, dle mých nezdůvodňovaných a nezdůvodňovatelných pocitů v tom kterém okamžiku, pomoci. Odvolávám se tu také (spíše vzpomínám) na Van Goghovu vizi společného obrazu, kde by každý z tehdejšího kruhu impresionistů a postimpresionistů (byl) maloval určitou jeho část a to právě takovou, kterou (podle Van Gogha) nejlépe ovládal. (Pokud si pamatuji, tak Gaguin stromy, Lautrec figury, Van Gogh oblohu s hvězdami.) Mělo tak dojít ke vzniku obrazu, který by byl spojením určitých perfektností. Tento naivní Van Goghův sen mi dnes připadá podivně aktuální. Jako poctu Van Goghovi, kterého jsem hluboce a zavile miloval (jeho Dopisy byly jedinou knihou, kterou jsem si s sebou vzal na vojnu) a jehož si stále nesmírně vážím, jsem nazval tuto sérii obrazů „Van Goghův sen“. A dál vznikají obrazy, které nemají jasný záměr jen reagují na stav mé dušičky a podle toho na nich vznikají příběhy.
