Druhá manifestace aktuálního umění, 1965              Druhá manifestace aktuálního umění, 1965
zpět na Architektura, nábytek, design

Proč se neoženit s židlí?

Interiérový design je zvláštní obor, jehož kvalitu je těžko posuzovat racionálními parametry. Interiér je prostor v kterém žijeme, ve kterém pracujeme (či jinak působíme) a s kterým tím pádem navazujeme většinou velice úzký kontakt. Přesto, že se v této oblasti setkáváme s výraznými jmény tvůrců, architektů a návrhářů, nejdůležitější asi zůstává osobní, soukromý vztah, který s věcmi, jež nás obklopují, navazujeme. Teprve vstup člověka do interiéru dává interiéru smysl. Asi proto se objevuje v oblasti designu široká škála experimentů. Tvůrci se snaží vytvořit objekty, které už svou povahou k nějakému kontaktu vybízejí.

Funkcionalistický nábytek z doby mezi dvěma světovými válkami chtěl fungovat nenápadně jako dokonalý stroj. Interiérový design 70. let se obrátil na druhou stranu. Emancipoval se, chtěl se vymanit ze služebné funkce a aspiroval na partnerství. Funkce, které byly doposavad velmi jasné a na první pohled patrné, se vytrácely a interiérové objekty se najednou začaly podobat objektům z oblasti volného umění. Objevily se židle na kterých se možná dalo i sedět, ale důležitější byla jejich zvláštní “židlová” přítomnost, jakýsi symbol sezení. Dokonce se objevily objekty, které byly nazývány prostě nábytkem a člověk teprve musel hledat jejich funkci.

Podoba interiéru, která byla po léta s většími či menšími variacemi předem daná a neměnná, se zhroutila. To samozřejmě začalo klást na interiérové designéry nové nároky. Uvažovalo se o optickém prolomení interiéru směrem ven, o změně půdorysu či popření pravoúhlosti prostoru. Nábytek, ve své touze být partnerem, se začal prosazovat tak silně, že demonstrováním své soběstačné dimenze skoro vytlačil uživatele, tedy eventuálního partnera.

Vzpomínám si na spolupráci s italským studiem Alchimia, kdy si vedoucí tohoto studia Alessandro Guerriero zařizoval letní byt všemi prvky designu, který ve studiu vznikal. Když jsem ho po měsících znovu potkal, prohlásil, že to musí totálně změnit, poněvadž se v tom a s tím nedá žít. Nábytek, stěny, světla atp. existovaly tak silným, svébytným a individuálním životem, že člověka ani nepotřebovaly. (A opačně.) Interiér, který se toužil osvobodit z předem daných principů především proto, aby osvobodil svého obyvatele od stereotypu, tuto svojí volnost přehnal až k jakési pýše z volnosti, že si začal stačit sám. V tom okamžiku si designéři uvědomili, že je třeba nalézt nějaké zákonitosti a to buď zcela nové, pokud nějaké z existujícího stavu vyplývají, nebo se vrátit k archetypům vycházejícím z historie. A tak se opět začal objevovat klasický stůl a židle, které vévodí interiérovému prostoru a určují typ komunikace.

Interiér se vrací k inspiracím z minulosti, určité procento nezkrotnosti však v zařízení interiéru stále přežívá. Nábytek si ponechává zrnko nezávislosti. Nechce se vracet k ryze služebné funkci, ale pouze se změnit v laskavého partnera, který sice nabízí ochotně svojí náruč, ale zároveň nám dává najevo, že to činí dobrovolně a s vědomím vlastní ceny.

Možná se divíte, že hovořím o interiérových objektech, tedy prostě o nábytku, jako kdyby to byly živé bytosti. Zdá se mi, že v dnešním světě je třeba uvažovat život v každé věci, poněvadž možná, že každá věc nějak žije, jen asi v jiném rytmu, s jinou amplitudou dechů než my lidé a proto naše setkání nejsou stejným setkáním jako s tvory našeho druhu. Dovedl bych vnímat židle, stoly, skříně (apod.) jako tvory z jiné galaxie, kteří k nám přijeli na návštěvu, ale nejsou schopni s námi komunikovat našim způsobem. Jen stojí a naslouchají. Asi bychom měli být k takovýmto návštěvníkům laskaví, aby se najednou nesebrali a neodletěli zpátky na Alfa Centauri či jinou planetu, kde by se jim mohlo dostat laskavějšího přijetí.

Proč to všechno vyprávím. Asi jen proto, abych zdůraznil, že považuji interiérový design za zvlášť křehkou a nesmírně významnou disciplínu. Věci z této oblasti s námi totiž sdílejí náš každodenní život se všemi propady i výskoky.

10.1.2001

 

Židle ze série COCUB, 1972
Police, 1983, dřevo, 250x175x30 cm
Skříň ze soupravy Cocub, 1971, dřevo, sklo, nitrobarva, 180x113x53 cm
Dvojskříň s kovovou intarzií, 1984, dřevo, kov, barva
Trůn, 1986, dřevo, barva
Židle Šifra, 1985, dřevo, barva
Stůl pro velkého šéfa, 1986, dřevo, barva, kov, 83x150x95 cm
Židle ze soupravy Softhard, 1974, překližka, barva, 140x40x42 cm
Z cyklu Police, 1988, dřevo, barva, 250x155x28 cm
Police, lakované dřevo, 1983
Psací stůl a židle, 1971
Rodinný stůl, 1983-84, dřevo, barva, 80x160x90 cm
Police, 1983, dřevo, plech, barva
Židle “New Thonet”, 90. léta, dřevo, polstrování, umělá hmota
Stůl-nestůl, 1983-1984, 80x160x90 cm
Police, 1983, 250x175x30 cm
Satelit, 1984 s lampou
Stůl, 1971-1985
Stůl Desent, 1985, 140x140x140 cm
Rodinný stůl, 1983-1984, 91x90x154 cm
Stolek se skrýšemi, 1983
Generál, 2001, 170x40x55 cm (corian)
Líný bojovník, 1995
Stůl z různých materiálů (polstrování, sklo, plech, mramor, světlo, pomalované dřevo), 1983, 75x145x145 cm
Interiér
Místnost jako plátno připravené k malbě, 1989-1990, Sydney, Australie
Pomalovaná místnost, 1989-1990, Sydney, Australie
Milena Lamarová: Knížákovo univerzum 1/4
Milena Lamarová: Knížákovo univerzum 2/4
Milena Lamarová: Knížákovo univerzum 3/4
Milena Lamarová: Knížákovo univerzum 4/4
Malovaný design 1965
Interiér 1985-88 (beton, zrcadla a textil), 600x500x350 cm
zpět na Architektura, nábytek, design