Obřad hořící mysli, Condor, 1991 Obřad hořící mysli, Condor, 1991
AKTUÁLNÍ UNIVERZITA 1967 | Aktuality | milanknizak.cz

AKTUÁLNÍ UNIVERZITA 1967

V letech 1966-1968 jsme s Aktualem připravovali vznik Aktuálního města. Bylo jasné, že na začátku by šlo o osadu vybudovanou někde v opuštěné vesnici v českém pohraničí, ale ani to se nepovedlo. Socialismus s lidskou tváří zahnaly ruské tanky, které 21. srpna 1968 vtrhly do Československa.

V rámci přípravy A-města vznikla řada projektů, mezitím i Aktual univerzita, která zajímala především mne. Proto jsem na začátek připravil několik krátkých textů naznačujících směřování humanitních oborů zamýšlené vysoké školy.

 

 

AKTUAL UNIVERZITA (10 LEKCÍ) 1967

(Soubor krátkých textů sloužících jako inspirativní schemata pro přednášky, semináře, diskuse)

 

Lekce č. 1: Konflikt

Konflikt je nejpřímější metodou komunikace, ale někdy (a zvlášť nyní, kdy technika je tak dokonalá) je nemožné řešit některé problémy konfliktem, a tak úporně hledáme jiné cesty. Ovšem existují oblasti, kde je možné a nutné konflikt použít. Často musíme kopnout, abychom byli vyslyšeni. Někdy hladit, aby nám bylo odpověděno kopancem.

Konflikt má fantastickou a nebezpečnou vlastnost – musíme být buď na jedné, nebo druhé straně. Musíme v něco věřit. Je nemožné být vlažným. Mráz nebo vedro. Černá či bílá. Proto miluju konflikty. Proto se bojím konfliktů. Konfliktem začíná řešení.

 

Lekce č. 2: O jinakosti

Zatímco se prostředky vnější komunikace šíleným tempem zdokonalují, komunikace vnitřní (schopnost soužití, schopnost existence v kolektivu, schopnost vzájemné korespondence) zůstává na stejné úrovni, někdy se dokonce zdá, že klesá a jen málokdy máme dojem, že jemně stoupá. Snad je to zapříčiněno tím, že dokonalý systém vnější komunikace, který nám dovolí informovat se o všem kolem nás bez sebemenší námahy, který nám dovolí být neviditelným svědkem životů kolemžijících, tento systém svou dokonalostí nevyžadující námahy, nás ukonejší tak dokonale, že nikoho nenapadne vyvíjet nějakou aktivitu navíc.

A tak, zklidněni záplavou informací o sobě i o svých bližních, žijeme poustevnickým životem sobce uprostřed davu. Žijeme uzavřeni ve svých soukromých potřebách, jejichž vnějšek ohlazujeme a přizdobujeme tak, aby co nejvíc vyhovoval obvyklým konvencím daného společenství, ale jádro, podstata, zůstávají nedotčeny. A tak dochází jen k velice povrchní a zdánlivé korespondenci.

Povrchy ulit našich potřeb jsou natřeny jedinou barvou. A běda tomu, kdo se odváží zvolit jinou. Jinak barevní jsou okamžitě odsouzeni.

 

Lekce 3: O snech (co se zdají ve dne)

Sny, které nás provázejí od dětství, podstatně ovlivnily dráhu našeho konání, a někdy (u některých jedinců) ji ovládnou docela. Jsou krásné a nebezpečné. Ne ony samy, ale rozdíl mezi nimi a skutečností, propast, která se stále zvětšuje úměrně k našemu dospívání.

Je asi nemožné (a idiotské) se jich vzdát, a tak nezbývá než dělat všechno, aby ona zvětšující se mezera byla odstraněna.

(Ideální by bylo nenechat ji vzniknout, ale to za stávajících podmínek není proveditelné. Vždy vyroste nějaký konflikt. A člověk není většinou schopen zvážit jeho důležitost a najít odpovídající způsob řešení. A tak nezbývá než v okamžiku, kde si uvědomíme existenci oné děsící mezery, začít pracovat na jejím zahlazení.)

Vyčlenit ze záplavy problémů, které nás obklopují, několik nejdůležitějších a ty učinit středem svého snažení tak, aby v nich splývala představa se skutečností. Jde ale o to, jsme-li schopni stanovit onen stupeň důležitosti. Někdy se totiž i zdánlivě nedůležité problémy promění v naprosto zásadní. Jejich důležitost je neúprosně závislá na čase a místě. Nelze proto řešit vznikající situace nezávisle v nějaké abstraktní převýšené rovině, ale vždy jen a jen v nedělitelném kontextu s prostředím a časem.

Někdy naopak vzniká nepřímo povinnost řešit i ty nejmenší problémy.

POVINNOST ŘEŠIT NEJMENŠÍ PROBLÉMY.

 

Lekce 4: O revolucích

Revoluce se ukázaly neschopnými pro totální přeměnu světa. Jsou to vždy jen přesuny sil,. A mnohdy (skoro vždycky) mocenské prostředky zůstávají stejné, maximálně natřené jinou barvou.

Ale revoluce je krásná. Dává tisíc nadějí. Proto všichni toužící po novém a jiném se jí chápou. Ale zrovna tak pro ní křičí i ti, kteří jen nesouhlasí se svým stávajícím mocenským postavením a chtějí revoluci proto, aby jim pomohla k postavení, které bude přesně takové jako je to, kterým jsou dnes ujařmováni, jen úlohy budou vyměněny. A proto opravdu revoluční živly jsou každou revolucí potlačovány.

Všechny dosavadní společnosti měly a mají jednu společnou vlastnost – ANTIHUMANITU. Společnosti staví obrovská sociální zařízení k uchování člověka, a přitom ho od počátku zabíjí totálním anulováním základních požadavků humanity – respektování člověka jako jedince s jedinečnými vlastnostmi a názory. Společnosti vždy respektují jen ty jedince a ty názory, jež momentálně vyhovují názorům vládnoucí menšiny.

Je totiž nesmyslem mluvit o nadvládě většiny. Většina nemůže ve stávajících státotvorných systémech a za stávající lidské mentality nikdy vládnout. Vždy je to jen vybraná část z vítězící většiny, která vládne, a zbytek je tím okamžitě zařazen na stejnou úroveň jako poražená menšina, jen s pouhým zdáním nejmenší moci. Ona vyčleněná vládnoucí menšina má sice reprezentovat názory většiny, ale skutečnost je taková , že názory vznikají nahoře (v kruhu vládnoucí menšiny) a jsou rozagitovávány shora dolů, samozřejmě vydávány za názor většiny. Tedy kapitální mystifikace.

Je smutné, že rozdíl mezi kapitalistickými socialistickými státy je tak malý. Socialistický měšťák se nijak neliší od kapitalistického (snad je jen trochu chudší). Je to asi tím, že sociální revoluce předcházející přeměně poloviny světa, není s to přeměnit mentalitu člověka. Jen nasytí hladové. A někdy také syté učiní hladovými.

A dnes potloustlí (bývalí hladoví a revoluční) lehce, lehounce sklouzávají na pozice svržených; hned je po revoluční náladě a bojovnosti a nejvyšší metou se stává měšťácká blahobytnost.

Je nutno opouštět, aby mohlo být nalézáno. Není možno zůstat u jednoho a chtít druhé. Skončíte beznadějně v šedivém bahnitém středu. Je nutno totálně opouštět, aby to, co přijde, mohlo být také totální.

 

Lekce 5: O lásce

Láska k nám přichází skrze nejrůznější média. Působí jako další rozměr víry. Má jen tu nevýhodu, že o ní sníme dřív, než jsme jí skutečně poznali. A tak tu vždycky zbyde kousíček nesplněného. Skutečnost, která přijde, nedosahuje blyštivosti a třpytivosti snů. Je sice totálnější, totálnější svou existencí, svou pozemskou přítomností, ale právě tento její klad je zároveň jejím handicapem. A proto láska je možná jen v dokonalé symbióze se sny.

Láska má tu výhodu, oproti jiným lidským stavům a konáním, že její intenzita není závislá na jejím naplnění. Láska může existovat sama o sobě. Nezávisle na našich snaženích a jednáních. Láska, jejíž naplnění je i v jejím zklamání.

Avšak tam, kde je láska schopna dialogu (polylogu), dochází k vytvoření nového prostoru, v němž veškeré skutečnosti nabývají jiných, pro nezúčastněné nepochopitelných rozměrů. Z prvků určených touto novou dimenzí je zpětně vybudováván (přebudováván) svět.

 

Lekce 6: Zhotovit si křídla

Létat přímo vpřed. Putovat po přímce. Navštěvovat. Zanechávat znamení na dveřích. Darovat slova. Vyznačit cestu knihami. Vyznačit cestu oděvy. Jídlem. Spojit 2 vzdálená místa. 2 skály. 2 lidi. Přehradit řeku. Stavět města z písku. Navršit mohylu.

 

Lekce 7: O víře

Důležitější než objekt víry je víra sama. Věřit v sílu pohlazení, v mírovou konferenci v Ženevě, v Buddhu nebo v léčivé byliny je jedno. Vlastnosti boha v kterého věříme, nejsou důležité. Důležitá je kvalita akcí prováděných ve jménu víry.

 

Lekce 8: O hře

Pohybování ruky po stole, chytání poletující mouchy, šklebení se do zrcadla, klepání nohou do rytmu atd. atd. atd. – to všechno jsou malé hry, kterými se bavíme a ani si přitom neuvědomujeme, že o hry jde.

Je hra tím, co nekončí nabytím nějakého konkrétního zisku?

Budeme-li chápat všechny věci jako hru, nebudeme-li brát v úvahu užitečnost (a někdy i namáhavost) právě vykonávané akce, můžeme docílit toho, že nudné nakupování bude pro nás stejně zábavné jako pozorování protahující se kočky.

8 hodin pracovní doby se rozpadne na soustavu více či méně zábavných a zajímavých her a objevů.

Rozbít každodenní umrtvující pravidelnost. Rozparcelovat čas na překvapivě nestejné úseky, které nás překvapí už jen tím, že jsou jinak dlouhé než ty předcházející. A v tomto chaosu náhodný příchod pravidelnosti působí jako senzace.

Nejvíc působí na člověka ty věci, které nejsou ani všední, ale ani příliš výjimečné. Výjimečnosti jsou okamžitě zařazeny mezi rarity. Věci všední zapadnou do proudu každodennosti. A tak největší schopnost působit a ovlivňovat mají ty věci, které jsou jen TROCHU JINÉ. Nezařaditelné do námi poznaných kategorií.

Někdy stačí, aby věc působila naprosto rozdílně jen svým označením. Označíme-li věc nějakým názvem již známé kategorie, pak je už jen věcí konvence abychom uznali, zda odpovídá našim představám o možnostech této kategorie či ne. Většinou to skončí tím, že jen rozšíříme hranice,

Neoznačena (věc, jev), působí-li jen sama sebou a svou nezařaditelností, vyvolává v nás spousty nejrůznějších asociací, poněvadž pro ni úporně hledáme místo ve své představě světa. A právě toto hledání je nedůležitější, poněvadž jím objevujeme. Umožňuje nám vidět důvěrně známé věci a jevy méně důvěrnými pohledy. Objevuje další rozměry. Objevuje věci zcela nové.

Pohlaď stůl. Rozbij židli. Přines šálek ze skříně. Podívej se do mikroskopu. Napiš jedno slovo na psacím stroji. Upeč topinku. Utrhni jablko. Zatelefonuj příteli. Napij se vody. A dlouho se dívej z otevřeného okna do noci.

 

Lekce 9:

Jsi unaven? Pracuj!

Jsi ospalý? Bdi!

Máš hlad? Hladov!

Chceš promluvit? Mlč!

Bojíš se smrti? Spáchej sebevraždu!

 

Lekce 10: O umění

Umění je stálý outsider. Nelze ho do života nikdy zcela začlenit. Přes všechny reformy a snahy tohoto století vecpat ho tam, stále přečnívá. V umění není viditelného racionálního vývoje, alespoň ne z hlediska nám známých časových a prostorových kritérií. Viditelný rozdíl je jen ve výběru prostředků a v časovém a prostorovém koloritu. Je to asi tím, že oblast života člověka, která je zasahována a z které čerpá tzv. umění, je zatím (posuzováno kritérii našeho stupně poznání a časového úseku, který jsme schopni pochopit) jakousi neměnnou veličinou nepodléhající vývoji, alespoň ne tomu vývoji, který se nám jako vývoj jeví. Jde tu spíš o jakési změny v kruhu. O posuny významů. O neznámou matematickou řadu, která narůstá dovnitř sama sebe. Vývoj umění je totiž přímo úměrný vývoji lidského sensa. A ten nedoznal za ten krátký úsek dějin lidstva, který známe a chápeme, výraznějších změn.

Proto nelze uvažovat o vývoji umění jako takovém, ale o vývoji lidské existence se všemi aspekty, které to obnáší a v kterých je umění tvořivě obsaženo.

V umění jako takovém nelze objevit už nic. Vše je objeveno tím, že je dovoleno vše. A tak opět nastává pozvolné naplňování společenské prafunkce umění ovšem na jiné kvalitativní úrovni.

Umění, chápáno jako soustava speciálních profesí, přestává fungovat.

Umění jako viditelná, hmatatelná, jako smyslově vnímatelná realita přestává existovat.

Vrchol vývoje umění je v jeho zániku.

Přestává existovat specifická, oddělená oblast umění. Je tu jen jediná oblast lidské existence. (Později snad jen existence.)

Umění začíná spolupůsobit jako jeden z nenahraditelných faktorů při organizaci každodenního života. (I když to vypadá zcela naopak.) Je přítomno všude a nikde. Stává se fluidem. Je naprosto mimo profesionální. Není vyčleňováno, není obdivováno, není zpeněžováno. (To, co je obdivováno, vyčleňováno, zpeněžováno, jsou jen stopy, naznačující, že tudy možná umění prošlo.) Je totiž neoddělitelně rozpuštěno v roztoku pohyblivé existence.

 

 

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com