Unvollständige Dokumentation – Some Documentary 1961-1979, katalog, Edition Ars Viva, Berlin 1980 Unvollständige Dokumentation – Some Documentary 1961-1979, katalog, Edition Ars Viva, Berlin 1980
Druhý dopis M. Vodrážkovi | Aktuality | milanknizak.cz

Druhý dopis M. Vodrážkovi

Vážený pane Vodrážko,

Čím déle se probírám Vaši knihou, tím více z ní vystupují Vaše subjektivní přístupy. Několik figur přímo démonizujete. Především Jiřího Valocha a Dobroslava Zborníka, kteří podle Vás, byli estébáčtí James Bondové a Ivana Jirouse, kterého líčíte jako bytostně politického člověka. Proti tomu zásadně protestuji.

Jiří Valoch a Dobroslav Zborník se vážně zabývali současným uměním a odvedli spoustu užitečné práce. Byli to lidé psychicky labilní a proto měli z režimních postihů panickou hrůzu. StB si s nimi asi právě proto ráda pohrávala.

Příběh Ivana Jirouse je zcela odlišný a já jsem se v době, kdy se odehrávala jeho přeměna z Humpoleckého chasníka Ivana do Magora Martina, s Jirousem stýkal. Seznámil jsem se s ním osobně po mém návratu z Ameriky, kdy Ivan Jirous pracoval ještě jako redaktor ve Výtvarné práci a měl šanci ovlivňovat tehdejší výtvarné umění. Myslím, že to rád využíval.

Věru Jirousovou jsem znal dříve, ještě z doby, kdy žila s Alexejem Kusákem, což byl synovec Alexeje Čepičky (po něm měl i jméno). V šedesátých letech se odvrátil od komunismu k mírné avantgardě. Kolem něho se shromažďovali lidé jako Miloš Macourek, Jiří Padrta, Jiří Brdečka apod. Věra si tehdy hrála na paní domu (Balbínova 24). Když jsem spatřil Věru jako manželku I. Jirouse, nepoznal jsem jí. Byla jinak oblečená, měla jiné vlasy a s Ivanem tvořili pár a'la John & Yoko. Za necelý rok poté, co jsem se seznámil s I.J., jsem potkal jednoho z mých známých (jméno si již nepamatuji), který mě vykládal, že zná nějakého Martina Jirouse, který bydlí v Ječné ulici u Němcových, chodí do hospody na pivo a každou neděli do kostela. Takového Jirouse jsem neznal. Můj se jmenoval Ivan, bydlel na Balabence, do hospody zásadně nechodil, návštěvníky nazýval „lopaty“, poněvadž tam většinou chodili dělnické profese a rozhodně nebyl praktikující katolík. Mýlil jsem se. Tato přeměna se udála, pokud se dobře pamatuji v roce 1970-1971. Impulzem ke změně Ivana v Martina bylo zalíbení jeho ženy Věry v Jiřím Němcovi a odvrhnutí Ivana. Tomu údajná komuna, kterou ty dvě rodiny chtěli vytvořit, nabídla Danu Němcovou, která byla řádově starší a byla matkou sedmi dětí. V té době byla sice ještě velmi hezká, ale Ivan to nikdy zcela nepřijal. Rozchod s Věrou ho zcela zničil. Začal pít alkohol, chodit do hospod IV. cenové skupiny mezi opovrhované lopaty a choval se vyzývavě. Chtěl ukázat, že je „mistr světa“, protože byl v totálním chaosu. Z tohoto osobního, soukromého, duševního zmatku vyrostla jeho protirežimní činnost. Velkou roli hrál alkohol a mindráky, které překonával výtržnostmi. To jsem mu měl za zlé. Neviděl jsem v jeho činnosti žádný záměr, jen slabost.

Dokonce ho podezírám, že se mu nakonec ve vězení líbilo, poněvadž tam hrál roli intelektuálního, ale i praktikujícího hrdiny. To ve vězení platilo.

Ve Vaši knize jste Dobru Zborníka a Jiřího Valocha zcela znectil. Oba dva jsem zažil. Nevěděl jsem, že byli spolupracovníci i když Valocha jsem trochu podezíral, ale přesto je jejich role v českém umění nezastupitelná.

Zborník natočil několik filmů, které mapují to, co už dávno neexistuje a bez Jiřího Valocha by brněnská umělecká scéna vypadala jinak.

Donášeli na mne, ne na Vás a proto si myslím, že můj soud je vůči nim spravedlivější.

Jak jsem už naznačil v minulém dopise, naše totalitní umělecká scéna by potřebovala zpracování, které by vzalo v úvahu všechny aspekty, všechny úhly pohledu. Asi by to byl úkol pro tým, ale bohužel, zdá se, že takoví historici se zatím neobjevují. Možná, že i poptávka je slabá.

S pozdravem Milan Knížák

 

 

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com