Pánský oblek s kloboukem a hůlkou, 1983-1984 Pánský oblek s kloboukem a hůlkou, 1983-1984
EXISTUJE JEŠTĚ UMĚNÍ? (Poznámky z Curychu) | Aktuality | milanknizak.cz

EXISTUJE JEŠTĚ UMĚNÍ? (Poznámky z Curychu)

Existuje ještě umění?

(Poznámky z Curychu)

Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen o tom, že současný umělec musí být komplexní osobností, která je široce nadaná, prakticky i teoreticky hluboce vzdělaná, a schopná nezaujatě vnímat společenské otřesy doby. Je jasné, že v prvé řadě musí respektovat principy morálky vyrostlé na tradici společenství v němž žije a po případě principy této morálky prohlubovat a zpřesňovat pro potřeby současna.

Zároveň si uvědomuji, že část těchto aktivit nemusí vycházet z myšlenkových spekulací, ale může se dít spontánně i když jsem si téměř jist, že by alespoň následně mělo být ratio přítomno. Umělecká tvorba je propojením sensitivity a racionality v přesném, těžko stanovitelném a proměňujícím se poměru.

V současnosti se vyrojila spousta „umělců“, kteří si hrají na věrozvěsty, mesiáše a mučedníky – vše s předponou PSEUDO. Jsou necitliví a nevzdělaní a jen slepě následují trendy jež se ve světě objevují, bez ohledu jsou-li na to dostatečně vybaveni, dostatečně nadaní, dostatečně zkušení.

Současný školní systém (a to asi na všech stupních škol) utvrzuje studující v povrchnostech. Nevede k důslednosti, nezdůrazňuje nutnost obtížností procesu studia.

Zvlášť studenti uměleckých škol se již samotným vstupem na školu cítí být umělci a průběh studia berou jen jako potvrzení jejich výjimečnosti. Škola má nabízet všechna možná zpochybnění, klást nástrahy a kontrolovat jejich případné překonávání.

Dialog je sice důležitou součástí výukového procesu, ale bez předchozího naslouchání (tzn. bez osvojení si kvanta vědomostí a naučení se „srozumitelné“ řeči) nelze dialog zahájit. Znám to z politických debat, kde vedle sebe plynou nesouvisející monology předstírající, že jde o dialog, ale ve skutečnosti nikdo na nikoho nereaguje, jen stále omílá svá stanoviska.

Asi právě proto, že skutečnost je tak povrchní a tak vzdálená ušlechtilým hodnotám ke kterým společnost minulosti vzhlížela jako k prototypům chování, potřebujeme umělce moudré a vzdělané, aby mohli být (alespoň parciálně) duchovními elementy naší nedostatečně strukturované společnosti.

Převážná část vědecké obce měla dlouho pocit, že je všemocná. Vědci zabývající se problémy kosmu, objevující zákonitosti, které daleko překračují zákony naší drobné zeměkoule, ztratili půdu pod nohama. Zpyšněli. Začali věřit, že jsou vyvolení. Nepotřebovali Boha a lidské zákony jim byly k smíchu. Proto se stali pro společnost spíše přítěží, přes všechny technické vymoženosti, které vznikaly povětšinou jako side effects jejich vědeckých výzkumů.

Umělci by se mohli stát proroky (a oni to tuší), avšak povrchnost jejich snažení je odsuzuje k směšnosti a nicotnosti.

Hra na proroky je nebezpečná, poněvadž může polovzdělance zmást (nevzdělance asi ne, ti umění apriori nevěří) a tak učinit lidskou společnost ještě primitivnější a zranitelnější vůči nejrůznějším nebezpečenstvím. Falešné modly tvoří falešný svět. To dobře ladí se současnou oblíbenou virtualitou. Skutečnost přestává existovat. Lépe řečeno, mizí rozdíly mezi reálným a virtuálním.

Ale zpět k praxi. Samozřejmě nevylučuji potřebu uměleckých řemeslníků zvládajících nejrůznější řemesla k tvorbě uměleckého díla potřebná, ale ani těch se dnes nedostává, poněvadž i řemeslná výuka je uměleckými školami podceňována. Nebýt nadšených amatérů, tak řada tradičních řemesel a životních postojů vymizela.

Současní umělci, kterých je díky prudkému zvýšení životní úrovně velké množství, ztrácejí pocit samostatnosti a ochotně se sdružují pod praporem módních trendů.

Současní umělci neprotestují proti tomu, že jsou používáni jako materiál pro kurátorské projekty. Už téměř neexistují monografické výstavy, jen tematické, aby tak více zabavily publikum. Mnohá z těchto témat jsou široká, takže se pod ně vejde téměř cokoliv. Často dochází k výstavám, které jsou jen skrumáží špatně soudržných banalit. Pokud se objeví kvalitní dílo, je v té skrumáži ztraceno a často zůstává nepovšimnuto.

Současné výstavy kladou důraz na podružné či doplňující informace a umělecká díla se ztrácejí v jejich stínu. Tím se potvrzuje jakási teorie masovosti ne nepodobná tomu, co hlásili komunisté po převratu v roce 1948. Jednotlivosti a osobnosti jsou podružné. Módní jsou přespekulované celky přeplněné zbytečnými informacemi tlumočenými většinou elektronickými médii. Preferují se interaktivní instalace, aby se divák (spíše klient) nemusel namáhat samostatně myslet a hlavně, aby se dobře bavil. Výstavy se podobají lunaparkům jen se tváří intelektuálněji. Tradiční lunaparky jsou však autentičtější.

Předstírání intelektuálnosti je asi podstatou současného výtvarného umění. Nejrůznější ankety, sociální akce, site specific projekty, politické blamáže, apropriace, atp. mají jedno společné – jsou povrchní. Vycházejí z povrchní informovanosti, reprezentující tendenční proudy a předstírají, že jsou založené na jakési nespecifikované umělecké „vědě“!

Řada disertačních prací vznikajících na uměleckých univerzitách je jen „zintelektuálněnými“ uměleckými projekty, které by jako umělecké gesto možná mohly mít nějaký smysl, ale jako disertace jsou paskvilem.

Když jsem zakládal doktorské studium na Akademii výtvarných umění v Praze, definoval jsem ho jako vysoce elitní, tzn. jen pro široce talentované jedince schopné kreativní umělecké tvorby i teoretické reflexe. To však současná Akademie rychle opouští.

Existují vynikající umělci, kteří by nikdy doktorát neudělali. Například Pablo Picasso, přesto, že bezmezně obdivuji jeho tvůrčí genialitu. Dnes ale vypadá svět umění jinak než za Picassova mládí. Druhá světová válka situaci podstatně změnila. Válečný šok přinesl jiná témata, jiné techniky i technologie, jiné intelektuální klima. Zdá se, že barbarství druhé světové války ovlivnilo všechny oblasti lidské činnosti.

Přesto, že se zdá, že po druhé světové válce moderna vrcholí, je právě tato válka předělem, který obrátil svět k postmodernímu uvažování.

Začátkem 20. století přišel první viditelný střet. Skupina umělců různě poházených po světě se pokusila svrhnout umění z piedestalu kde měla suplovat Boha.

Dadaisté si jako první uvědomili směšnost tohoto počínání a pokusili se naivními anarchickými gesty vtáhnout umění do sociálního prostoru. To se jim, samozřejmě, nepovedlo a Dada tak degenerovalo v surrealismus, jehož estetismus se neprojevoval ve vizuálních kreacích, ale v přeintelektualizovaných kombinacích nesourodých images. (Záměrně používám tento pojem, poněvadž slovo obraz je příliš spjato s hmotným dílem.) Dadaistické snahy se pak několikrát opakovaly, v akčním umění 60. let a sociálních pokusech přelomu 20. a 21. století, ale s podobnými výsledky. Dnes je veškeré dadaistické i akcionistické harampádí součástí konvence.

Dvě světové války v jednom století urychlily nejen vědeckotechnický pokrok, ale změnily obecné chápání bytí. Bylo to asi ponížení z války, které nás přivedlo až k téměř zrůdnému akcentování tzv. lidských práv. Lidská společnost ztratila nehmotné Bohy a místo nich se snažila a snaží hekticky dosazovat Bohy instantní. Ti se ukázali nedostatečně funkční právě svou instantností a blízkostí. Ale lidstvo touto ztrátou ztratilo pokoru. Přestalo si uvědomovat, že k lidským právům nutně patří i lidské povinnosti.

Už dlouhou dobu hledá lidská společnost alespoň přibližnou definici umění i stanovení úlohy umělce, ale nedaří se to. Umění ve své významové i formální mnohosti do které se v minulých 100 letech vyvinulo, nedovoluje vytvořit jakýkoliv typ kodexu. Umění se podobá jen samo sobě a je (v podstatě) svázáno jen se svým tvůrcem. Obecnými symboly se stávají buď primitivní znaky, jako jsou označení WC a dopravní značky nebo hodně podbízivé kýče, které jsou srozumitelné jak obsahem tak formou (např. český Krteček).

Dnes se umělcova role jeví jasněji i když rozhodně ne důstojněji. Muzea, galerie a další kulturní instituce se stávají součástí zábavního průmyslu. Při jejich hodnocení platí jen kvalitativní parametry, kolik lidí a jak často dovedou zabavit. Hodnotí se počet návštěvníků, četnost a exotičnost akcí, export a import děl i tvůrců atp. Cílem současného umění je co nejvíce zaujmout (a zdá se, že je možné použít jakékoliv prostředky bez vkusu i studu) a pobavit. Současný umělec se tak stává bavičem. K tomu ho kulturní scéna a umělecké školství vychovává.

Milan Knížák

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com