Z cyklu  „Jizvy“, 1961-1962, komb. technika na dřevě, 50x120m Z cyklu „Jizvy“, 1961-1962, komb. technika na dřevě, 50x120m
Imatrikulační projev rektora | Aktuality | milanknizak.cz

Imatrikulační projev rektora

Imatrikulační projev rektora 3. října 2014

Dneškem reálně začíná existence naší školy. Toto shromáždění je historicky prvním a proto zavazujícím.

Naše škola vzniká v době, kdy je Česká republika přeplněna vysokými školami, jejichž úroveň je někdy problematická. Vysoké umělecké školství na celém světě trpí určitou krizí. Vývoj umění byl v posledních stoletích velmi bouřlivý se spoustou nejrůznějších odboček, erupcí a pokusů. Umělecké školy v podstatě neví co mají učit a zachraňují se zvučnými jmény nejrůznějších umělců, kteří sice mohou zanechat svým dílem významnou stopu ve společnosti, ale to ještě neznamená, že jsou schopni vychovávat nové umělce.

Všeobecným zaklínadlem dnešních uměleckých škol všeho typu je jakási kreativita, jejíž obsah je bezbřehý a nikdo opravdu neví kde začíná a kde končí.

Vzdělání začíná tam, kde jsme schopni umět pochybovat. Dnešní vysoké školství obecně (teď nemluvím jen o uměleckých školách) plní především funkci instruktáže – tedy profesní výuky. Jelikož k vykonávání nejrůznějších povolání je dnes potřeba značných odborných vědomostí, je řada vysokých škol jen odbornými učilišti, kde nakonec místo výučního listu získá absolvent diplom, ale se vzděláním to má málo společného. Vzdělání, jak jsem již výše podotkl, začíná tam, kde jsme schopni o věcech a jevech pochybovat. K takovým pochybnostem potřebujeme nejen velkou sumu nejrůznějších informací, ale především žebříček hodnot, který vytváří to, co můžeme nazvat morálkou, která strukturuje život společnosti.

Současný svět sází na povrchnost, tzn. především na instantní úspěch. Média se snaží zaujmout těmi nejbanálnějšími prostředky, aby si jich vůbec někdo všímal a politické systémy jsou založeny na pseudohumanizmu a z toho vyplývající pseudodemokracii, která postrádá úctu k tradičním hodnotám.

Umění je, při veškeré své revolučnosti, založeno na tradici. Problém je v tom, že současná společnost postrádá onu již zmíněnou hodnotovou stupnici, která dává smysl lidskému konání. Proto také umění úporně hledá nějaký společný jazyk a to se mu zatím nevede. Přitom se snaží představit se světu jako něco zásadního a směrotvorného a to je v současnosti, kdy je umění stále ještě přeplněno subjektivními postoji, trochu nebezpečné. Umění nutně potřebuje určitou zdrženlivost. Má působit spíše jako nabídka než jako apelativní proklamace.

Módní trendy a proudy vznikají a zanikají spíše v řádu měsíců než let a umělci ve většině ještě neopustili modernistickou představu povinnosti osobního, originálního od ostatních se lišícího jazyka, ale lidé nejsou schopni rozšifrovat tisíce uměleckých kódů. A tak vzniklo nejen zmatení jazyků, ale i odcizení umění od společnosti. Ta se snaží řešit tento problém přetažením umění do oblasti zábavního průmyslu a proto jsou dnes tak módní interaktivity či velké teatrální projekty ne nepodobné lunaparkům. Všechno je touto snahou o zábavnost degradováno. Akcentovány jsou jen ty jevy, které mohou být zábavné, což často znamená, že jsou pokleslé. A to, bohužel, prorůstá do všech oblastí, tedy i do školství.

Také se musím zmínit o devalvaci významu výstav obecně. Výstava ještě nedávno patřila k významným vrcholům umělcova života. Dnes prezentace prací nezralých teenagerů i obrovité a nesmírně drahé přehlídky světových pokladů zaplavují svět. Umělecké dílo se v tomto šumu stává nezřetelným.

Proč o tom tak dlouze hovořím. Založili jsme vysokou školu, která nechce zmnožovat řady pseudokreativních polovzdělanců.

Představuji si, že absolventi naší školy budou lidé, kteří budou umět existovat s uměním, mít vypěstovanou, či spíše kultivovanou, onu základní citlivost, která je nutná k existenci s uměním.

Umění může vytvářet nějaký paralelní svět ve kterém lze hledat to, co v našem světě chybí. Představuji si našeho absolventa jako člověka, který umí nahlédnout do tohoto paralelního světa umění a bude schopen k tomuto nahlédnutí i někoho přibrat. Představuji si našeho absolventa jako informovaného jedince, ale především jako citlivou bytost schopnou existovat ve světě jehož nedílnou součástí by mělo být umění.

Nevím, jestli se nám to povede, ale tato škola chce k tomu vést.

Je samozřejmé, že to především záleží na studentech jak budou schopni námi nabízené podněty přijmout a rozvinout, ale uvědomuji si i nutnost kvalitního pedagogického procesu.

V současnosti je základním elementem vzdělávacího procesu diskuse a polemika. To považuji za nedostatečné. Jsem přesvědčen, že před ně je třeba postavit schopnost naslouchat, bez které není možné žádnou diskusi ani polemiku absolvovat, vlastně ani začít. Diskuse, tak jak ji známe dnes, nemusí vždy značit zájem (mnohdy se diskutuje či polemizuje jen proto, aby se zakryla vlastní neznalost). A hlavně, bez vzdělanostního zázemí se taková diskuse mění v plácání. Většina současných diskusí jsou jen paralelní monology.

Bez určitého vzdělanostního niveau, bez úcty ke zkušenosti a k vážnému postoji druhých, bez schopnosti porozumět nabízené řeči, postrádají diskuse a polemiky smysl.

Ve školách dochází k podivné demokratizaci vztahů mezi žáky a pedagogy. Obávám se, že se většinou jedná o falešnou demokracii, poněvadž tím bere za své právě ona schopnost naslouchání, kterou je vědění podmíněno, a snižuje se role autorit.

Chápu školu jako ústav, který nabízí cesty nesnadné, učí vyhledávat obtížnosti a dávat jim přednost právě pro jejich nesnadnost. Úloha autority je v takovém procesu nezastupitelná.

Umění je oblast ve které existují zákony, které téměř nikdo neumí zformovat i když většina tuší, že existují. A tak místo logických vysvětlení je občas třeba něčeho, co se podobá víře. A k takovémuto uvěření je potřeba spousta pokory.

Přeji vám, studenti, aby se vám podařilo tuto pokoru v sobě najít a pěstovat. Za pedagogy snad mohu slíbit, že pro váš rozvoj uděláme maximum.

Dovolte mi, abych nakonec pronesl několik veršů vyjadřujících jak mou skepsi, tak i určitou naději, které se nikdy nevzdávám.

Poezie je jedním z prostředků zušlechťujících ducha a proto k této slavnostní příležitosti patří.

 

  • Svět se mi líbí čím dál míň
  • Snad je to stářím snad je to tím
  • Že málo z nás se opravdu stydí
  • Za život svůj za život lidí
  • Všichni jen řvou a ticho chybí
  • To ticho zázračné to ticho rybí

 

 

Prof. Milan Knížák

 

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com