Žena s kvetoucí rukou, 1985-87, disperse, tempera, textil na papíře, 200x220 cm
Jak se v Praze lže
Jak se v Praze lže
Včera, 1. února 2013 se v pokleslém pořadu „Show Jana Krause“ na Primě objevila paní Mládková doprovázená exministrem Jiřím Pospíšilem.
Především, proč je ten pořad odporný. Jan Kraus ho používá k tomu, aby zesměšnil ty, které nemá rád a aby zvýznamnil ty o kterých si myslí, že jsou důležití či jeho srdci blízcí. Je to příklad moderátora, kterému jde jen o sebe a který svůj pořad zneužívá i k politickému ovlivňování i když je už dlouho jasné, že Krausovi jde jen o „rejžování“.
Paní Mládková neustále lže a, bohužel, díky podobným lidem jako je Jan Kraus, a musím s politováním připustit, že i Jiří Pospíšil (který se v politice dosud choval korektně), se její lži potvrzují jako skutečnost.
Paní Mládková prohlašuje, že vlastní největší sbírku Kupkových děl v republice. Kraus to po ní nadšeně opakoval a Pospíšil neprotestoval přesto, že je naprosto jasné, že největší a hlavně nejvýznamnější sbírku Kupkových děl na světě má Národní galerie v Praze a sbírka paní Mládkové s ní nesnese srovnání.
Paní Mládková nemluví pravdu ani o svém vlastním životě. Lidé, kteří jí znají z minulosti se informacím o jejím kunsthistorickém vzdělání smějí a tvrdí, že byla tanečnice a pouze absolvovala v Paříži nějaký cyklus přednášek o výtvarném umění pro veřejnost. Nehledě k tomu, že stačí si poslechnout co paní Mládková o umění říká a zasvěcencům je okamžitě jasné, že o něm nic neví.
O mně neustále prohlašuje, jak jsem u ní bydlel a co všechno pro mne a studenty udělala, což není pravda. Byl jsem tehdy ve Spojených státech (1991) na oficiálním pozvání americké vlády, abych cestoval po uměleckých muzeích a univerzitách a bydlel jsem ve Washingtonu v hotelu Plaza. Naopak, byla to paní Mládková, která si zjistila na čsl. ambasádě, že budu v USA a okamžitě po mém příjezdu do hotelu mě telefonicky naháněla, abych jí přišel navštívit. Později v Praze, když sháněla budovu pro svou sbírku, protože sobecky jí nechtěla věnovat do nějaké již existující instituce a vyžadovala své muzeum jako svůj pomník, obracela se na mne jako na rektora AVU, abych jí s tím pomohl. Vyžádal jsem si jí navržený statut pro zamýšlené muzeum, který byl až nehorázně nevýhodný pro naší zemi. Nechci popisovat detaily, ale její návrh statutu byl v podstatě vyděračský. Představovala si tehdy, že všechno bude patřit americké nadaci a díla budou do Čech pouze propůjčena, přičemž česká strana bude platit veškeré náklady včetně poskytnutí budovy a paní Mládková bude mít ve všem právo veta. To jsem opravdu nemohl respektovat.
Paní Mládková stále hovoří o korupci, ale přitom dělala všechno, aby se vyhnula standardnímu postupu. Její muzeum neustále porušuje památková pravidla vyvěšováním obrovitých poutačů na čelní stěně muzea Kampa, což nikdo jiný nesmí a Magistrát hl. m. Prahy přestože ví, že je to jasné porušování pravidel, nic nedělá, protože se bojí, že ho paní Mládková pomluví. Ovšem nestydí se vyžadovat po ostatních institucích standardní jednání. Atd., atp.
Odtud pramení zášť paní Mládkové k mé osobě. Nikdy jsem nebyl ochoten naskočit na její intriky.
Paní Mládková je už v pokročilém a požehnaném věku a můžeme jí tedy některé projevy odpustit, ale nemůžeme v žádném případě tolerovat tak velké procento nepravd, nehledě k tomu, že tyto nepravdy prohlašuje již mnoho let.
Skutečné pohnutky paní Mládkové, bohužel, nebyly příliš ušlechtilé a prezentování této osoby jako kulturní spásy českého národa je nehorázné.
Milan Knížák