Loď pro mé sny, 1973, textil, kožešina, barva, 100x75 cm
Konference o perspektivách veřejnoprávníchm médií 10.12.2015
Perspektivy veřejnoprávních médií
Pokud se nezmění společenská situace, tak nadějnou perspektivu veřejných médií nevidím. V současném diversifikovaném světě přestává existovat televizní rituál, kdy se rodina shromáždí kolem televizní obrazovky a má pocit, že sledováním naplňuje penzum nutné kultury a informovanosti.
Před lety jsme bydleli v Podskalské ulici, kde z oken kuchyně ve vnitrobloku bylo vidět jak naproti v domě stojí v místnosti řada křesel do kterých usedali lidé a žili život v řadě. Jedli tam, dorozumívali se, atp. seřazeni vedle sebe. Připadalo nám to velmi zvláštní až do chvíle, kdy jsme zjistili, že před touto řadou stojí televizní přijímač, který motivoval členy rodiny k tomuto životu v řadě. Ale to už je historie.
Poslední generace mých žáků už nekouká na televizi, ani neposlouchá rádio. Pokud něco chtějí vidět či slyšet, hledají to na počítačích, které dnes nosí sebou v podobě ajpedů či ajfonů. Zatím se mi jeví budoucnost televize jako skladu nejrůznějších typů informací, pořadů, filmů, tiskovin, vlastně všeho co je možné a potřebné někdy vyhledat a lidé si budou sami tvořit svůj program. Donedávna bývala zábava společná. I když se diváci v kině spolu nebavili, přece jen je něco spojovalo. I doma u televize existoval rodinný život. Dnes se to začíná dít jinak.
Někdy si přeji, abychom otočili vypínačem a nic se nestalo, aby zkrátka přestal téct proud. Vím, že by to byla pro současný svět tragédie, zhroutilo by se světové hospodářství, přestalo by se cestovat a rytmus života by dostal jinou dimenzi. Tento otřes by možná přinesl více společného života, možná bychom začali opět doma hrát na neelektronické nástroje a potmě sborově zpívat.
Když se podívám na současnou televizi, připadá mi, že se od doby, kdy jsem byl v Radě ČT (2001-2004) toho moc nezměnilo. Určitě existuje více kanálů a údajně se zmenšil počet restaurací v areálu ČT (za mne jich tam bylo 11), ale politická a programová jednostrannost zůstala.
Dnes bychom měli vzpomenout na tzv. „Televizní krizi“ před 15 lety (tedy výročí), kdy si pracovníci ČT vzali televizní diváky jako rukojmí a nutili nás, abychom podpořili jejich sobecké, zkreslené a politicky jednostranné postoje. Pamatuji si jak silná byla manipulace řinoucí se z obrazovky.
Dnes se stále ještě (a možná víc) hovoří o vyváženosti, o politické korektnosti, asi aby se zamaskovaly skutečné manipulační cíle. Nevím, co znamená vyváženost v televizi. Dovedu si to představit až do absurdit. Vedle krimi musí být slaďák, vedle erotického filmu něžná pohádka, vedle uměleckého díla kýč, vedle chytráka hlupák, vedle komunisty fašista (i když ti dva by měli být spíše spolu, poněvadž představují konce jednoho provazu). Politická korektnost je pojem pod který se schová všechno nekorektní. Pod vlivem tendencí hlásajících korektnost a vyváženost se předělávají školní učebnice. Tatínek už nesmí opravovat auto a maminka vařit, protože to nedává správný obraz dnešní rodiny. Historické skutečnosti odpovídající tehdejším zvyklostem musí být zamlčovány, aby nevyvolaly dojem, že svět může být chápán i jinak než kam směřují dnešní trendy. Dnešek je ve všech oblastech motivován nejrůznějšími módními trendy. A co je asi nejdůležitější a dotýká se to přímo televizního průmyslu, je všeobecně přijímaný princip zábavy. V televizi nesmí nic trvat dlouho, poněvadž by se „lidé nudili“. Všechny odpovědi musí být krátké a jasné a tak televizní pořady dělají pitomce jak z tázaných, tak z posluchačů. Princip zábavnosti funguje i ve školách, kde nesmíme vyžadovat něco namáhavého a nudného, ale musíme si hrát. Princip hry je samozřejmě velkou a důležitou součástí života, ale způsob degradace pod schematickým praporem škola hrou je absurdní. Bez námahy není vzdělání a kdo si myslí opak dokazuje, že je nevzdělaný.
Současná Česká televize se chová stále stejně, změnu nevidím. Nevím, jestli to někdo opravdu řídí. Mám spíše dojem, že se to všechno děje samospádem, že v ČT existuje nějaký virus, který nakazí všechny co tam přijdou. Některé triky ČT jsou průhledné. Jako experti jsou zváni titíž lidé (buď stejné tváře nebo příslušníci stejného názorového proudu), kteří nám „odborně“ vysvětlí co si máme myslet. Známou odbornicí přes politiku je paní prof. Dvořáková. Když se objeví na obrazovce, dostávám kopřivku.
Vždy jsem si myslel, že by média měla reflektovat veřejné mínění a veřejné mínění, podle mého názoru, není jen většinový proud. Je to mozaika nejrůznějších názorů, postojů, zmatků atp. ČT neodráží veřejné mínění, ale chce ho tvořit. Rozumí všemu daleko lépe než všichni politici a proto si vybírá vždy zvláštní sortu odborníků, tzn. ty, kteří ztvrzují to, co chce televize propagovat.
Dlouho se vede diskuze o tom, zda má veřejnoprávní televize klást důraz na sledovanost a vždy vyhrává názor, že ano, že sledovanost je důležitá, vždyť jde přece o televizi veřejné služby a tak se musí podbízet tak dlouho a snižovat laťku náročnosti tak hluboko, až to budou všichni akceptovat. Jak absurdní!
Od veřejnoprávní televize očekávám seriózní názorové spektrum, vzdělávací pořady, které netrpí jednostranností, kulturní projevy, které nejsou k dostání na každém rohu. Vznikl nový kanál Art, který mne, jako člověka z oblasti umění zajímá, ale je jen karikaturou kulturního vysílání a je na něm vidět, jak strašně málo práce (a asi i peněz) na něj ČT vynakládá. Raději točí pokleslé mnohadílné seriály prezentující lidskou malost a financuje natáčení pochybných celovečerních filmů na které skoro nikdo nechodí a tak je musí rychle pouštět na obrazovku.
Během této konference jsem byl svědkem i vystoupení televizní pracovnice paní Havlové, která prezentovala materiály ČT o struktuře a o důležitých uzlových centrech její činnosti. Byl jsem ujištěn, že ČT plně respektuje deklaraci lidských práv a svobod. Ale já tuto deklaraci považuji za nemravnou, poněvadž hovoří jen o našich nárocích a zcela zapomíná na to, že člověk už svým zrozením má řadu povinností, které by si měl uvědomit. Akcentování lidských práv má, bohužel, za následek bezuzdné volání po všem, na co údajně mají lidé nárok. Mám čím dál tím hlubší pocit, že člověk si může něco nárokovat jen tehdy, kdy se o to skutečně zaslouží. Dnes kolem sebe slyším jen neoprávněné nároky.
V materiálech ČT byla také zmínka o nezávislosti pracovníků médií a mj. bylo v textu uvedeno, že soudy je mohou „jemně kontrolovat“!! (Nechci tento nesmysl dále komentovat.) Říkám to na konec svého textu, poněvadž je to opravdu úsměvné, nebo lépe řečeno, bylo by to úsměvné, kdybychom neplatili České televizi poplatky, které, podle mého názoru, velmi rozmařile promrhává. Pamatuji si jak obrovský areál televize zůstával dlouho nevyužit a říkal jsem si, když jsem byl radním, že by stačila budova zpravodajství a k tomu několik managerů, kteří by nakupovali programy pro ČT. Ve zbylých prostorách by mohly vzniknout domovy pro důchodce. To by bylo užitečnější. Nejlepší by bylo Českou televizi zprivatizovat, poněvadž je na ní veřejnoprávní pouze jméno.
Milan Knížák
PS. ČT mně už zvala málokdy, teď už to asi nebude nikdy. Heureka!