Stůl hořící keř, 1989, 130x120x70 cm Stůl hořící keř, 1989, 130x120x70 cm
Magor a jeho doba. 500 stran příběhů, které se možná staly. (A nebo ne?) | Aktuality | milanknizak.cz

Magor a jeho doba. 500 stran příběhů, které se možná staly. (A nebo ne?)

Řada mých známých mně upozornila na knihu Marka Švehly Magor a jeho doba s tím, že je tam rozsáhlá stať o mé osobě, údajně velmi pozitivní. Podařilo se mi koupit poslední výtisk, který nabízelo knihkupectví Polí pět u nás za rohem, kniha je totiž rozebrána a očekává se další edice.

Přečetl jsem si texty, které pojednávaly o mně a našel jsem tolik nesrovnalostí, že mně to vyděsilo. Nahlédl jsem i do dalších textů, i tam jsem našel řadu podivných informací o kterých si však neodvážím zmiňovat, poněvadž si nejsem jist.

Co se týká mého vlastního života, tam je to jiné. Prožil jsem bouřlivý a komplikovaný život a některé věci si nepamatuji, ale většina v knize zmiňovaných informací je dohledatelná a nemusím se tak spoléhat jen na svojí paměť.

Je-li zbytek knihy zpracován podobným způsobem, lze knihu vnímat jako román s autorskou licencí, ale rozhodně ne jako vědeckou studii. Do té má opravdu daleko a to jak strukturou, tak konkrétností údajů.

Jeden z mých známých z oblasti undegroundu, který znal a obdivoval Ivana Jirouse, prohlásil – je „přemagorováno“. S tím nelze než souhlasit, poněvadž vyšlo mnoho „oslavných“ publikací nevalné hodnoty.

Vnímat totalitu jako Magorovu dobu je urážkou těch, kteří žili svůj život jinak než Magor Jirous. Jirousův osud nebyl osudem bojovníka proti komunismu, ale osudem zoufalce, který propadal alkoholu a zvykl si, sám jednooký, stát v čele slepců.

Poznámky k textům týkajících se mé osoby.

Str. 166

Uvádí se, že koncert v Suché u Nejdku byl první akcí, která „oba světy – Knížákovův a Jirousův propojila“. To není pravda, první aktivní spojení s Jirousem bylo (později v této knize zmíněné) interview, které se mnou Ivan Jirous dělal po mém návratu z USA pro Výtvarnou práci. Ale ani to není první kontakt, který jsem s Jirousovým světem měl. Znal jsem totiž jeho ženu Věru dlouho předtím než se s Ivanem seznámili a to v polovině šedesátých let, kdy žila s komunistou a synovcem Alexeje Čepičky, Alexejem Kusákem, který v té době už „prozřel“ a v koupelně topil Stalinovými spisy. U něho se tehdy scházela parta pražských intelektuálů, kterým poskytoval Kusák prostor pro erotické mejdany (Brdečka, Padrta, Macourek …).  Věra tehdy hrála roli paní domu. Kusák jí objevil jako mladou básnířku a připravoval vydání její knihy veršů. Jestli vyšla nebo ne, to už opravdu nevím. Chápu, že po letech existence v tomto socialisticko-dekadentním prostředí uvítala Věra občerstvující náruč chasníka z Humpolce.

Ale teď ke koncertu v Suché. V textu se píše, že koncert začínal „Knížákův Aktual“ a to není pravda. Nevím, zda Pepa Vondruška, tehdy zvaný „Vaťák“ na koncertu v Suché byl. Tehdy jsem ho neznal, tak nevím. Domnívám se, že dochází k prolnutí dvou vystoupení, které měl Aktual s Plastiky a to v Suché a v pražském „F klubu“. V Suché totiž Plastici začínali. Vystupovali ještě v řízách a hráli Velvety. Místní obecenstvo naslouchalo a chovalo se v podstatě mravně, žádná extáze nenastala. Když nastoupil Aktual, obecenstvo očekávalo, že bude moci tancovat. Když však slyšelo co Aktual vyluzuje, propadalo do zmatků. Lidé se rvali na pódium, aby nám produkci překazili. Pamatuji si, jak jsem je „skopával“ z jeviště. Tehdy se, a to kniha uvádí, koncert nikomu nelíbil, vyjma některým z Plastiků. Nikdo rozhodně nekřičel sborově „Život je boj“ (str. 167), to přišlo až v F klubu.

Str. 167

„Navzdory neúspěchu u přijímaček, ale v Praze zůstal“. To je omyl. V Hrdlořezích, v prostorech Pražských pečiváren jsem mohl bydlet jen v době přijímacích zkoušek na AVU, které trvaly týden a které jsem neudělal, což kniha správně uvádí. Chtěl bych jen dodat, že když jsem viděl svojí neschopnost, tak jsem pocítil stud, že utrácím rodičům peníze a chodil jsem z Hrdlořez na AVU na Letnou a zpátky pěšky. K jídlu jsem jedl jen rohlíky a pil vodu z vodovodu, abych ušetřil peníze, které mě rodiče na zkoušku dali. V Praze jsem nezůstal, v Pečivárnách jsem bydlet nemohl.

Str. 168

Zbyšek Sion nebyl můj přímý spolužák a vůbec nevím o tom, že bych měl problémy s večerním aktem. Je možné, že jsem místo večerního kreslení chodil na pivo, ale mé vyloučení z AVU s večerním aktem nemělo nic společného.

Dále se na této stránce hovoří o výstavách v ulici Nový Svět, kde je popleteno několik výstav dohromady. Většina uváděných příkladů je z 1. Manifestace Aktuálního umění. Nerozumím také co myslí autor pod pojmem „velké olejové koláže“. Nevím co to znamená.

Dále se hovoří o „hrnci brambor“. Tato událost byla součástí 2. Manifestace Aktuálního umění a hesla, která jsem si vyvěšoval za okno, byly druhem kalendáře. Každý měsíc měl jiné motto. Většinu těchto událostí jsem popsal v nejrůznějších publikacích. Kdyby autor Magorovy doby prostudoval existující zdroje, nemohl by se dopouštět takových zásadních omylů.

Str. 170

I tady se hovoří o 2. Manifestaci AU, což není nikde zmíněno.

„Ve stejném čase byl za jiný umělecký happening popotahován soudy Brickius“. To nebylo ve stejnou dobu, to bylo podstatně později. Z Brickiusových citací, které uvádíte, je zřejmá jeho averze vůči mně a proto nejsou validní. Jeho práce nenašla širší ohlas.

Nikdy jsem nedocházel na schody Národního muzea. Nepamatuji si, že bych tam vůbec kdy byl a pokud jsem tam někdy přišel, což si nepamatuji, bylo to zcela náhodně.

Uvádíte, že „skupinu jsem pojmenoval Aktual“. Skupinu jsem nepojmenoval, skupina Aktuálního umění vznikla v roce 1964 (na to slovo přišel po diskuzi Vítek Mach). Poté v rámci toho, že se nám zdálo umění příliš výlučné a že se naše myšlenky dostaly do širšího povědomí, vzniklo volné seskupení, jakési drobné hnutí, které se nazývalo Aktual. Podle toho pak lidé pojmenovali kapelu Aktual, která dlouho hledala jméno. Mezi uvažovanými byly Apoštolové, Jezuiti, Děti bolševizmu a k tomu byly složeny i odpovídající písně. (Apoštolové, Atentát na kulturu, Děti bolševizmu.)

Str. 175

Tady se zase míchají dvě akce dohromady. Maciunas mně poslal Fluxové filmy, což byly filmy jednotlivých autorů, které považoval Maciunas za „Fluxové“ (Bob Watts, Yoko Ono, Wolf Vostel, Chieko Shiomi …). Žádný propagační film, pokud vím, neexistoval. Fluxové krabičky, z nichž jedna obsahovala ony drobné papírky s potiskem New Flux Year, přišly jiným balíkem jindy, později. Na Novém Světě jsem nikdy tyto filmy neukazoval, poněvadž jsem neměl k dispozici promítačku. Na to se musel vždy najít jiný prostor. Stipendium od Svazu výtvarných umělců jsem dostal jen jednorázově na tři měsíce a myslím, že to byla především zásluha Jindřicha Chalupeckého.

Ve story o francouzi Serge Oldenbourgovi, ten „známý ze Švýcarska“, který ho přivezl, byl věhlasný francouzský umělec Ben Vautier.

Festival Fluxu v Praze nebyl žádný minifestival. Na tehdejší dobu to byla poměrně rozsáhlá akce, která obsahovala tři večery plné nejrůznějších events. První v klubu Mánes, druhý na Strahově v PNP a třetí v Platýzu v horním patře. Zúčastnili se ho Dick Higgins a Elison Knowles (NY), Jeff Berner (Kalifornie), Ben Vautier a Serge Oldenbourgh (Francie) a samozřejmě já i když jsem se s těmito, většinou pódiovými akcemi, neztotožňoval. (Viz můj text Fluxus v Praze - samizdat A-noviny.)

Str. 174

K textu o mém vyšetřování bych chtěl dodat, že jsem byl od r. 1966 evidován jako nepřítel státu (nepřítel socialistického zřízení), což bylo údajně asi 1500 lidí z Československa. Tuto informaci jsem se samozřejmě dozvěděl až v r. 1990, když jsem žádal Ministerstvo vnitra o vrácení zabavených věcí.

Str. 176

Jan Mach si v okolí Krásna nenašel práci jako truhlář. Pracoval jako manipulační dělník v dřevoskladu na nádraží v Kynžvartu. Co se týká domovní schůze ve Václavkově ulici č. 26, nebyli jsme na ní a nesledovali vzrušené reakce, ale já byl nucen policií, abych naše počínání vysvětlil. Teprve na základě mého povídání vznikla diskuze nájemníků.

Str. 178

Obtížný obřad se neodehrál v domě G. Maciunase v Green street. Pořádal jsem ho v ateliéru Dicka Higginse ve zcela jiném domě, který Maciunasovi, samozřejmě, nepatřil. Dick Higgins, přináležel do Fluxu a byl trvalém sporu s Maciunasem. Vlastnil nakladatelství Something else Press.

V textu se hovoří o tom, že jsem měl přijet do Ameriky na studijní stáž, což je naprostý nesmysl. V Americe jsem studovat neměl, naopak, na několika univerzitách jsem přednášel a do N.Y. jsem byl pozván na uměleckou stáž, čili jako autor.

S Janou jsem se nepřestěhoval na 11. ulici. Tam jsem bydlel sám, později s Honzou Machem. Jana odjela do Prahy.

Str. 179

K narážce na to, že moje angličtina nebyla stoprocentní dodávám, že během jednoho roku se moje angličtina radikálně zlepšila. Setkal jsem se s Američany kteří říkali, že nepoznali, že bych byl jinojazyčného původu.

Str. 180

Na výlet po Americe jsem s Janou nevyrazil. Jana už byla v Československu. Na výlet se mnou a J. Machem jela majitelka auta Elaine Allan.

Jestli Honza Mach prohlásil, že jsme cestou vydělávali peníze, tak se musel zbláznit. Nic takového se nedělo. Má pravdu, že jsme postavili verandu, ale to bylo při našem působení v N.Y. Nepracovali jsme na černo. Veřejně jsem inzeroval ve Village Voice.

Nechtěl jsem emigrovat, to je pravda, ale nechtěl jsem ještě jet domů. Měl jsem domluveno, že pojedu do Japonska a dokonce jsem se začal učit Japonsky. Jelikož mě výjezdní doložku už neprodloužili, odjel jsem do ČSSR.

Zpráva o tom, jak jsem se dostával do velké finanční tísně je mystifikace. Žádost o 25 dolarů byl druh akce, která měla testovat mé známé. Kdyby si autor Magora a jeho doby přečetl pozorně mé Cestopisy (Radost. Praha 1990) zjistil by, že to bylo jinak.

Nenavázal jsem kontakt s obchodníkem s uměním z Německa. Wolfgang Feelish měl nakladatelství Vice Versand a vydával jedny z prvních multiplů německých i zahraničních umělců. Byl jsem jeden z prvních zahraničních autorů, které oslovil. Později vydal i onu zmiňovanou knihu o mé práci nazvanou Zeremonien za kterou jsem byl v Československu odsouzen na dva roky.

Neměl jsem žádnou „flustraci z americké situace“, pouze jsem nechtěl být nikdy emigrantem. (Ať odejdou bolševici i sověti, říkal jsem, ne já.) Chtěl jsem jen žít svobodně. Kdybych žil v normální zemi a mohl tehdy cestovat po světě, asi by moje situace dnes vypadala jinak. Nejsem turista, považuji turismus za odpornou nemoc současné civilizace, ale tehdy jsem nenašel, mimo své nejbližší známé v Československu, žádnou spřízněnou duši. Celý můj život byl hledáním partnerů, tzn. pracovních a názorových. Proto jsem také rezignoval na spolupráci s „Androšem“. Připadal mi, omlouvám se, trochu primitivní.

Str. 181

Historie s domem ve vesnici Klíčov, byla komplikovaná. Barák jsem koupil až po letech, poněvadž mě ho na začátku nechtěli prodat a pak, v souvislosti s mým vyšetřováním, už vůbec ne.

Str. 182

Jirousovu Warholovskou osvětu před koncertem v F klubu si nepamatuji a nevím, jestli to není nějaký omyl, poněvadž dále uvádíte, že zpíval Paul Wilson. Ten však s Plastikama na koncertě v F klubu už nehrál.

Str. 183

Jirousovy kritické texty vždy trpěly nedostatkem vzdělání a velkou mírou subjektivity. Používáním nehudebníků a hudebníků dohromady je možné docílit vynikajícího barevného a divokého zvuku. Navíc jiný lidský materiál k dispozici nebyl.

Str. 220

Knihu Zeremonien, jak jsem již uvedl, nevydal Hans Sohm, ale Wolfgang Feelish. Vyšla jako katalog k mé výstavě v muzeu Am Ostwall v Dortmundu. Její vydání sponzoroval Hans Ruepp z Remscheidu.

Jestli autor považuje za špatné, že jsem se při výslechu snažil zachránit co se dalo, abych tak zabránil odsouzení, jak jsem vyrozuměl z textu, tak projevuje velkou naivitu. Nic jsem na nikoho neprásknul (na rozdíl od mnoha lidí z androše). Vyšetřovatele jsem nepovažoval za protivníky, ale za parazity na společnosti.

„Doma Knížák rozdal výtisky nejbližším přátelům, matce, bratrovi a rodičům své tehdejší ženy“. To je úplný nesmysl. Se svojí pozdější ženou jsem se seznámil až když bylo vyšetřování v plném proudu.

V knize je tolik zmatených a často zcela falešných informací, že její veristická hodnota je minimální. Vědecká práce musí být jasně strukturována a všechny informace ověřené pokud možno z více zdrojů.

Str. 263

Moje druhá žena se nejmenovala Bohumila, ale Jaroslava.

Str. 264

Dobroslav Zborník nebyl kameraman, ale režisér. Vystudoval režii dokumentu na FAMU. Byl autorem ještě několika dalších filmů o mé práci i o práci dalších umělců (Malich, Nepraš,…).

Str. 265

O podpisové akci za mé propuštění, kterou měli uspořádat lidé kolem undergroundu, nevím. Vím o velké podpisové akci, jejíž výsledky byly poslány do Československa prezidentu Husákovi. Tuto akci inicioval v Německu Joseph Beuys a Bazon Brock. V Americe Barbara Moore a Geoffrey Hendricks. Mimo jiné ji prý podepsali i Beatles a Arthur Müller.

Na str. 181-182 se píše, že akce z okolí undergroundu nebyla realizována údajně na podnět mé manželky Marie, která si myslí, že to bylo na radu advokáta.

Str. 491

Na svém názoru o Josefu Vondruškovi si stojím. Jirous sice o něm říkal, že to byl velký umělec, ale nikdy mu nepomohl. V podstatě mu nepomohl nikdo z undegroundu. Byl jsem to já, kdo Vaťákovi řekl, aby rozjel Umělou hmotu. Když přišel za mnou po emigraci, sehnal jsem mu místo školníka na AVU, kde mohl i bydlet a pobíral slušný plat, který mu umožnil žít a věnovat se vlastním zájmům, které, bohužel, byly někdy problematické….

Str. 554

V poznámce o mé osobě je uvedeno hodnocení Ivana Jirouse: „Ivan Jirous se do kriminálu dostával především pro své opilecké eskapády. Nemám mu to za zlé. Byl to člověk zasažený rozchodem s Věrou Jirousovou a ztrátou velké pozice ve Výtvarné práci. Nevěděl co se životem. Dělat z něho hrdinu je naivní a nepravdivé“.

Na tomto hodnocení trvám. Měl jsem Ivana rád právě pro jeho naivitu a odpouštěl jsem mu jeho slabosti proto, že jsem si uvědomoval, jak hluboce miloval svojí manželku Věru a jak ho rozchod s ní zcela zdevastoval. Byl jsem náhodou v té době blízko „Ječné“ a byl jsem tak svědkem jeho přeměny. Jirousovo teoretické dílo je nevýznamné pro svojí povrchnost a nedostatečnou vzdělanost. Některé jeho básně jsou krásné, mnoho je obyčejných. Neexistuje žádná Magorova doba, jen Magor, který byl obětí doby a svého osudu v ní. Byla to osobnost spletená z lidských slabostí, z lidských ambicí, obé prosáklé alkoholem.

Popularita knihy (již rozebrané) povede k dalších falešným mýtům, k dalšímu zatemnění naší nedávné historie, která stále zůstává nerozšifrována.

Milan Knížák

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com