Demonstrace jednoho, 1964 Demonstrace jednoho, 1964
POSTAVTE SVŮJ ŽIVOT VEDLE MÉHO | Aktuality | milanknizak.cz

POSTAVTE SVŮJ ŽIVOT VEDLE MÉHO


Text z roku 1991

Milan Knížák

POSTAVTE SVŮJ ŽIVOT VEDLE MÉHO

Drbům jsem nepřikládal nikdy váhu, ale útoky proti mně, které začaly sice už dříve, a dostávají se i za hranice naší země, zintenzivněly mým nástupem na místo rektora AVU.

Možná, že kořeny toho všeho jsou v šedesátých letech. Měl jsem to štěstí (či smůlu), že jsem se už v 25 letech dostal mezi několik desítek umělců tehdejší světové avantgardy, což až na málo velmi čestných výjimek, nechápal z tehdejší české kulturní scény nikdo. Byl jsem spíš znám tím, že mně vyhazovali ze škol a sbírali policajti. Situace došla tak daleko, že na začátku sedmdesátých let jsem byl persona non grata pro mnohé z české kultury (zvláště z výtvarné oblasti), poněvadž, jak mi tehdy bylo řečeno, "potkat Knížáka na ulici znamená průser."

Později fungující Jazzová sekce nikdy o mně nepublikovala, přestože vydala dva tituly v kterých bych měl být zastoupen jako první. Údajně tak činili na radu Jindřicha Chalupeckého, který měl prohlásit, že spolupráce se mnou by způsobila Jazzové sekci nesnáze s bezpečností (čemuž se Jazzová sekce stejně později nevyhnula).

Od r. 1971 až do r. 1987 jsem nesměl v Československu publikovat, vystavovat už vůbec ne.

V roce 1965 jsem byl přijat do evidence SČVU jako výtvarník z povolání jen proto, že jsem byl významně publikován v zahraničí a že se za mne někteří jedinci, jako již zmíněný J. Chalupecký, tehdy postavili.

V Československu se mi podařilo v letech 1971-1987 nevydělat nic. (Mezi roky 1970-1979 ani v zahraničí.) Před rokem 1971 návrhy tří plakátů a návrh barevného řešení interiéru. Dohromady ani ne 20 000 Kčs. Po roce 1987 muzea v Brně, Lounech a UMPRUM v Praze koupila několik mých nábytkových a textilních objektů a to za výrobní ceny (a to ještě ne ode mne, ale od příbuzných, aby to nepůsobilo "provokativně"). Poslední prací byly kostýmy do filmu Massaba, které za mé nepřítomnosti předělali tak, že jsem si musel stěžovat u Barrandovského ředitele na svévolné jednání režiséra filmu a navíc mi ceny snížili o 50%. A to je vše.

V šedesátých letech se mi podařilo získat vlhkou díru na Novém Světě jako pracovnu. Byt jsem v Praze neměl a tak jsem byl hlášen u náhodných benevolentních známých. Z Nového Světa, z Prahy vůbec, mně vyštvali policajti. Jejich zásahy byly někdy skutečně nehorázné. Probudil jsem se třeba oslepen světlem policejní baterky a policejní vlčák mi štěkal do obličeje. Utekl jsem do malé vesnice Krásné u Mariánských Lázní, kde se mi podařilo za 1500 Kčs získat starý domek. Ten se po sovětské okupaci zalíbil řediteli Mariánskolázeňské autoškoly, členu KSČ a tak mě byl soudně odejmut. Na pas, který jsem dostal až v roce 1968 (dřív jsem žádný vlastnit nesměl), jsem vyjel do USA, kam jsem byl pozván již v roce 1965. Zůstal jsem tam do dubna 1970, kdy mně už nebyla prodloužena výjezdní doložka a vrátil jsem se domů. Nechtěl jsem emigrovat, žádné důvody mi nepřipadaly dostatečné k deserci. V roce 1972 jsem byl odsouzen na 2 roky nepodmíněně za § 112 (Poškozování zájmů republiky v cizině). Umělci z Evropy i zámoří (Arthur Miller, Wolf Vostel, Joseph Beuys, Geoffrey Hendricks, i Beatles a další) poslali protesty prezidentu republiky. Gustav Husák mi tehdy nadával v televizi a označil mne za člověka, který maluje pornografické obrázky a prodává je za těžké peníze do západního Německa. Nejen, že jsem nemaloval pornografické obrázky, nemaloval jsem v té době žádné obrazy. Moje práce byla velmi inmateriální a konceptuální. Nakonec se při odvolacím řízení povedlo změnit rozsudek na podmínečný, ovšem s tím, že mě byl přidán paragraf porušování mravnosti, abych si tak nemohl stěžovat na Rudé právo, které o mě publikovalo text snad nejsprostší v historii plátku. V roce 1974 jsem byl opět vzat do vazby za stejný přečin, když jsem poslal balík s dokumentací mých věcí na Bienalle do Paříže.

Zapomněl jsem sdělit, že v roce 1966, v době, kdy v Praze probíhal festival Fluxu, který spoluorganizoval J. Chalupecký a L. Vachtová, daroval v opilosti francouzský umělec Serge Oldenbourg svůj pas vojínu základní služby Igoru Demjenovi, který na tento pas přešel hranice. Stalo se tak v mé díře na Novém Světě a to, že jsme již všichni (mimo těchto dvou) spali, nikoho nezajímalo. Strávil jsem, ještě s J. Machem a K. Slachem, přes měsíc na Ruzyni. Pak podmínečné odsouzení na 10 měsíců.

Poprvé jsem byl obžalován v roce 1958 a to za násilí na veřejném činiteli, když jsem byl neprávem insultován uniformovaným příslušníkem Ministerstva vnitra, který to obrátil proti mně. Už v roce 1957 mně zbili dva příslušníci StB a to takovým způsobem, že jsem myslel, že jsem se probudil do fašistického filmu. (To mi bylo 17 let.) Nelíbil se jim můj kabát.

Počet policejních perlustrací a zadržení odhaduji na několik set. Když jsem potom bydlel se svojí ženou Marií v jejím bytě v posledním patře panelového domu v Zahradním městě, bál jsem se každého výtahu, který opustil předposlední patro a mířil k nám.

Dozvěděl jsem se, že mne čsl. vláda chce vyvézt násilím za hranice a tak, jakmile jsem byl propuštěn z vazby, rychle jsme se s mojí ženou vzali, abychom podobnou akci zmařili, poněvadž s jejími dvěma dětmi by se podobný "únos" realizoval obtížněji. Na svatbě v Kutné Hoře byla jen hrstka nejvěrnějších a dva nepozvaní, ale vytrvalí hosté z StB.

Když jsem letos (1991) žádal Ministerstvo vnitra o vrácení dokumentace, kterou mě StB průběžně zabavovalo, dozvěděl jsem se, že již v roce 1967 byl proti mně založen spis na kontrarozvědce Ministerstva vnitra a byl jsem evidován jako nepřítel státu.

Mohu konstatovat, že můj vliv na určitou část mladé generace šedesátých let byl dosti značný. Proto mne také tehdejší režim nesnášel. Na začátku sedmdesátých let, tehdy vznikající undergroundové hnutí toužilo, abych se k nim připojil, ale manipulovat s lidmi se mi nechtělo. Z toho mně americká zkušenost vyléčila. Mám na mysli pozitivní americkou zkušenost. (Ve smyslu akcentování lásky a erotiky.) Chtěl jsem žít svůj vlastní život nezávislý na čemkoliv. A chtěl jsem se dostávat do vězení (pokud jsem se tam dostávat musel) pouze za sebe, za své činy a ne za příslušnost někam. Přesto jsem v roce 1977 přišel podepsat Chartu 77 (k jednomu z jejích zakladatelů, profesoru Patočkovi, jehož jsem znal) a to v době, kdy se už Charta stala politickým skandálem. (Předtím jsem nebyl v Praze.) Profesor Patočka, který znal paletu mých nesnází mi doporučil, abych Chartu nepodepisoval. Jeho důvody jsem uznal. Později jsem byl dokonce rád, že jsem tak neučinil, poněvadž patřit do jakýchkoli hnutí mi připadalo čím dál víc zbytečné a nesmyslné.

Ale proč toto vše píši. Dozvěděl jsem se, že v zahraničí a to jak v Evropě, tak i ve Spojených státech kolují o mne pověsti jako o přisluhovači komunistů, jako o člověku, který požíval výhody minulého režimu a jako hlavní důvod je udáváno, že jsem měl šanci jezdit do zahraničí. Vím, že tyto zvěsti rozšiřují (mimo jiných) český umělec Tomáš Ruller a emigrantka Magdalena Jetelová. Ta údajně doporučila řediteli musea Ludwig v Aachenu dr. Beckerovi, aby mé věci nenakoupil.

Na konci roku 1974 jsem získal nadaci DAAD v Západním Berlíně, která patřila k nejlepším na světě. Když jsem se vrátil z vazby, žádal jsem, aby mi bylo umožněno tam vyjet, samozřejmě, marně. Tehdejší úředník na ministerstvu kultury, jakýsi pan Jiránek, na mně začal řvát, sotva jsem vešel do místnosti. V roce 1979 bylo na stejnou nadaci umožněno jet Jiřímu Kolářovi. Rozjeli jsme s mojí ženou velkou kampaň za získání stejného práva. Po půl roce denního boje se stupiditou a nepřátelstvím režimu, byl nám dán roční "výjezd" to znamená jedna cesta tam a druhá zpět. (Podobný výjezd byl udělen Pavlu Kohoutovi a Jaroslavu Kořánovi.) Věřili, že zůstaneme na západě. Když jsme se po roce vrátili, ani nás na hranicích nečekali. Za dva roky jsem dostal další nadaci. Opět roční úsilí a další "výjezd". Tentokrát nás při zpáteční cestě dokonale pročesali. Při příležitosti trhu v Baselu jsem kontaktoval Art-centrum, poněvadž při udělení výjezdu mi bylo sděleno, že jinak než přes Art-centrum nebudu moci už nikdy vyjet. Tam jsem se neprozřetelně zmínil o době našeho návratu a tak na hranicích čekali příslušníci StB.

K Art-centru bych chtěl podotknout jen tolik, že jsem s ním jednal poprvé v roce 1973, kdy do Prahy přijel pan Arthuro Schwarz z Milána, který nakupoval za malé peníze spousty českého umění. Tento nestydatý pán přišel za mnou a chtěl ode mne kupovat kresby formátu A1 po 5 dolarech a já byl šťasten, poněvadž jsem neměl ani korunu. Art-centrum je však stejně nevyvezlo, takže ani tento mizivý peníz jsem nezískal. To byl můj jediný kontakt s Art-centrum před rokem 1983.

S Art-centrum však běžně spolupracovalo mnoho českých umělců a to i ti, kteří nebyli v Československu považováni za konformní. Nikdy jsem od Art-centra nedostal žádnou práci, naopak (od r. 1983) vždycky jsem si našel možnost nějakého výdělku venku sám, a Art-centrum dělalo vše proto, aby mi to překazilo a pokud to nepřekazilo úplně, vytvořilo podmínky, kterými jsem byl zcela neurotizován a téměř ožebračen.

Moje práce v zahraničí nebyla nikdy propagována tzv. "českými kanály", tzn. skrze československé emigranty žijící v zahraničí. V sedmdesátých letech jsem žil v naprosté izolaci, poněvadž nejen peníze, ale i poštu StB zabavovalo či posílalo zpět, neustále nám byl odposloucháván telefon, tajně navštěvován byt, atp. Tato dlouhodobá izolace způsobila, že moje, v šedesátých letech získaná pozice ve světovém umění musela být v osmdesátých letech oživena. A náš stát dělal všechno proto, aby se tak nestalo. Dnes ale vidím, že to nebyli jen komunisté a státní moc, která škodila, ale lidé ze stejné lodi: umělci, kulturní pracovníci. Ještě v roce 1988 (nebo to snad už bylo v roce 1989) mne vyzval architekt Pleskot, abych se zúčastnil soutěže na výzdobu exteriérové stěny v učňovské škole v Benešově. Tuto interní soutěž jsem vyhrál, ale žádná komise, i když si J. Pleskot usilovně stěžoval, nenechala moji věc projít. Mé jméno bylo tabu.

Magdalena Jetelová byla jednou z těch, která běžně přes Art-centrum vyvážela, která byla nakupována čsl. muzei i institucemi, měla v Praze vynikající ateliér a emigrovala jen proto, že jí Art-centrum nemohlo stoprocentně slíbit, že vyveze její díla na výstavu do Anglie. Tato paní, která je ochotna pro svojí kariéru obětovat cokoliv, si teď dovoluje hovořit o mém životě, který navíc vůbec nezná. Lidmi jako je ona, opovrhuji.

O panu Rullerovi skoro nic nevím (je mi generačně vzdálen) snad jen to, že je nepříčetně ambiciózní a pamatuji si, že když ho Art-centrum nechtělo pustit na Dokumenta, nebyl schopen žádného jasného, otevřeného rozhodnutí a nechal si dát zdravou nohu do sádry, aby tak markýroval nemohoucnost.

Dodnes nemám v Praze ateliér. Před třemi lety se mi podařilo (za velmi drahý nájem) získat 40 km za Prahou jednu třídu v bývalé obecné škole. Ateliér na Akademii rovněž nemám. Jako rektor jsem nabídl ateliéry ostatním pedagogům. Na mne nezbyl a asi to nikoho netrápí.

Vyšla kniha mých Cestopisů. Byl jsem vyzván mladými lidmi, abych jí vydal. Byla otištěna v plném znění, které vzniklo před lety. V době totality byla tato kniha několikrát vydána jako samizdat. I když dnes s některými svými tehdejšími názory nesouhlasím, vím, že by nebylo poctivé tuto knihu jakkoliv censurovat. A to je používáno proti mně.

Když prodáváte v cizině přes galerii, tak ta si obyčejně strhává 50%. Ze zbývajících 50% si Art-centrum strhávalo 1/3 to však, při podvodném přepočtu na bony (jak jsem se později dozvěděl), bylo vlastně 50%. Zbývá tedy 25% z celkové sumy. Z těchto zbylých 25% jsem si musel platit všechny náklady, dopravu, víza, jízdenky, apod. a to všechno ve valutách i když se tyto věci dělaly zde. Pak přišla desetiprocentní daň v korunách a nakonec mé vlastní náklady na výrobu. Výsledná suma, která mi obvykle zbývala bylo cca 10% ceny prodejní. Přesto to bylo pro mně výhodné, protože to byl jediný výdělek, který jsem měl.

Celá sedmdesátá léta jsme žili z platu mé ženy (který byl 2 200 měsíčně) a z darů jednoho z mých sběratelů v Západním Německu (který mne předtím nikdy neviděl) a posílal mi 200 DM měsíčně po dobu několika let. Ale i ty často nepřišly, poněvadž StB několikrát zařídila, aby byly peníze vráceny zpět s tím, že adresát je neznámý.

Na začátku sedmdesátých let jsem bydlel v domě v malé vesnici Klíčov u Tachova, který jsem chtěl odkoupit. Odhadní cena byla tehdy 12 000,- Kčs. Poněvadž se statek chtěl domu zbavit a závazně mi ho přislíbil, pracoval jsem již na jeho opravě i když ještě nebyl můj. V okamžiku, kdy veřejná média začala proti mně tažení, státní statek všechno zablokoval. Když mně zavřeli na Ruzyni, tak se jeden z příslušníků StB, který se zúčastnil domovní prohlídky chtěl domu zmocnit a to tím způsobem, že jej hodlal obsadit v době, kdy jsem byl ve vazbě. Šťastnou souhrou náhod a duchapřítomností a odvahou mé ženy Marie se to nepodařilo.

Po mnoho let, přestože jsem od roku 1973 nebyl již evidován ani ve Svazu, ani ve Fondu výtvarných umění, jsem se snažil platit daně z neexistujícího prodeje, což mi tehdy poradil Karel Trinkiewicz a tak jsem nahlašoval prodej svých děl všem možným známým, jen abych nebyl zavřen za příživnictví.

V osmdesátých letech, po dvou výjezdech do zahraničí se situace zlepšila. Podařilo se mi vytvořit v cizině díla, která jsem tam zanechal a která mohla být čas od času prodána bez asistence Art-centra a umožnila mi tak získat peníze na obživu i práci doma.

Devadesát procent československých umělců pohodlně žilo, neriskovalo (ani ve své práci ne), nikdy nezavdali příčinu, aby se jimi bezpečnost nebo jiná mocenská složka zabývala. A tito lidé, po léta dobře schovaní v závětří, si osobují právo házet bláto na člověka, který se celý život snažil hájit svou tvrdě získávanou pravdu.

Žádám, aby byly životy českých umělců zveřejněny, aby bylo zveřejněno kdo, kde, pro koho a co dělal. Kdo vyvážel přes Art-centrum, kdo podepsal Anti-Chartu, kdo dostával zakázky a od koho, kolik kdo vydělal, atp.

Žádám, aby jejich životy byly postaveny k mému.

Jsem ochoten dát zbytek svých sil této zemi, ale nejsem ochoten jimi plýtvat na boj se svinstvem a zákeřností. V střetnutí s lidskou malostí a blbostí stejně nemám žádné šance.

Milan Knížák 1991

 

Pozd. poznámka: Z tohoto textu je dobře cítit mé zoufalství nad malostí a špinavostí české umělecké scény té doby.

 

 

M I N I S T E R S T V O  O B R A N Y

vydává

O S V Ě D Č E N Í

podle par. 6 odst. 3 zákona č. 262/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu, ve znění pozdějších předpisů

 

prof. Milan KNÍŽÁK

narozený dne 19. dubna 1940 v Plzni

státní občan České republiky

byl v době nesvobody

 

ÚČASTNÍKEM ODBOJE A ODPORU PROTI KOMUNISMU

 

Jmenovaný splnil všechny podmínky pro přiznání statusu účastníka odboje a odporu proti komunismu, a to z titulu následující činnosti, která je odbojem a odporem proti komunismu ve smyslu § 3 odst. 2 písm. A) a písm. B) zákona č. 262/2011 Sb.

 

 

Praha 24. září 2018

 

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com