Obřad hořící mysli, Condor, 1991 Obřad hořící mysli, Condor, 1991
Poznámky z mého letního deníku co si píšu do hlavy | Aktuality | milanknizak.cz

Poznámky z mého letního deníku co si píšu do hlavy

Poznámky z mého letního deníku co si píšu do hlavy

Věřit s esencialisty na nějakou lidskou přirozenost se zdá být naivně romantické, a tedy nereálné, ale na druhé straně uvěření v nějakou lidskou přirozenost (kterou často dáváme do rukou Bohu, když nám to připomíná Bůh, působí to naléhavěji) by ozdravění lidské společnosti prospělo.

Uvědomuji si nebezpečí takovéhoto uvěření, poněvadž se může rozdělit do fundamentalistických postojů, které vyústí ve střety, ale na opačné straně může představa něčeho společného a trvalého, co existuje nezávisle (?) na lidské společnosti, co je dáno (vývojem, osudem, Bohem, atp.) může po určité době vytvořit zvyklostní normy a tak stimulovat společnost.

Soubory zákonů evidentně nestačí, nepsaná (či nedůležitě psaná) magie, která se podobá nějaké smyslové navigaci, funguje asi lépe.

Umění (a upozorňuji, že uvažuji každý typ umění, i to tzv. abstraktní, které je častým jevem v dosavadní historii lidstva) je vždy jen nějakou parafrází, možná že mohu použít výraz „imitací“, skutečnosti (tzn. i její části, nějakého jevu, stavu, reflexe, ale i vize). A musím připomenout, že chápu skutečnost v celé její šíři či hloubce. Záleží jen na schopnostech nebo talentu (jak chcete) umělce, aby tento paralelní svět složil dostatečně přesvědčivě, aby tak zanechal co nejtrvalejší nebo co nejhlubší, nejbolestnější či nejrozkošnější otisk v našich životech.

 

Umění je vždy mravné i když je někdy nemravné.

To ale také znamená, že ne všechno, co je za umění vydáváno uměním opravdu je, spíše naopak. Velká většina tzv. umění jsou jen víceméně vhodné nástroje k pobavení či podráždění nějaké části společnosti.

Postmoderním způsobem života myslím život po konci moderny, která však ještě neskončila, alespoň ne v oblasti umění a to mi dává věřit, že přežívá i jinde. Současný stav se vyznačuje nejasností postojů. Tato nejasnost je někdy i pozitivem, poněvadž odstraňuje ostré černobílé vidění, tak typické pro modernu, ale zároveň zpochybňuje veškeré hodnotové stupnice a tím znejišťuje všechny vrstvy společnosti a vytváří permanentní duchovní krizi, která se bohužel propojuje s krizí ekonomickou, jež je však také (alespoň parciálně) zapříčiněna ztrátou duchovních jistot. Jedním z důvodů krize je i dlouhotrvající globální mír. Po válce a revoluci vždycky nastane ekonomický i myšlenkový boom. Navíc takové situace dávají důvod k hrdinství a oběti.To však není důvod ani k válkám, ani ke katastrofám a už vůbec ne k revolucím.

Pořád (tedy častěji a častěji) si kladu otázku po smyslu umění. Je to úchylka, atavizmus nebo společenská potřeba? Nebo něco zcela jiného? Ale co?

Nejvíce umění škodí asi to, jak ho současná společnost zneužívá tím, že ho usilovně prezentuje jako součást zábavního průmyslu. Spolu s tím ale vyvstává otázka, jak se odlišuje to zábavné od jiného zábavného. A samozřejmě to nezábavné od zábavného. A je vůbec zábavnost umění na závadu? A která je ta správná zábavnost?

Všechny otázky a pokusy oddělit to pravé umění od toho ostatního (vždy mě to láká říci „od levého“ a míchají se mi do toho i politické pocity, poněvadž politická levičáckost ve mě okamžitě vyvolává pocit něčeho neprofesionálního, zneužitelného, diktátorského ...).

Traduje se, že umění se potvrzuje v čase, ale nejsem si jist, že je tomu tak vždy. Naopak, někdy se zdá, že určité věci a jevy (myslím ty umělecké, ale možná i jiné) mají smysl jen v určité době a na určitém místě.

Myslíte, že by Duchampovo ready-made gesto zahrálo stejnou roli na začátku 20. století třeba v Africe či Číně nebo, že by mělo smysl v evropské renesanci? Ale není to, co jsem právě napsal typickým jevem pro evropskou modernu, která (jak jsem již mnohokrát prohlásil) byla především hledáním nových forem? Bohužel to nelze, ale bylo by zajímavé nabídnout inteligentnímu středověkému divákovi k obdivování třeba tašismus nebo minimalismus. Možná by pochopil akční umění, které se v něčem podobá rituálům, jež probíhaly celou historií lidstva.

Myslíte, že by takový člověk považoval vrcholná díla naší doby za něco jiného než za nesmysl? Současný inteligentní divák dovede ocenit díla minulosti bez větších obtíží i když, samozřejmě rozkoš z takového díla je pro současného vnímatele alespoň parciálně jiná než pro člověka té doby.

Proč by si divák minulosti neporadil se současnými či nedávnými formami umění když věda tvrdí, že se moderní člověk liší od cromagnonce jen povrchovou úpravou, jinak je stejný. Přesto se mi nechce věřit, že by lidé minulosti byli schopni pochopit moderní umění.

Mohl bych podobných otázek nalézt celou řadu. Vedou jen k jedinému závěru:

a) nestala se v moderním umění nějaká chyba?

b) jsme opravdu stejní jako naši předci, nebo se s námi něco stalo, co nás, alespoň v něčem změnilo?

Není technická civilizace faktorem, který mění nejen prostředí člověka, ale i jeho podstatu nebo jí alespoň nějak deformuje? Mám totiž dojem, že právě prudký vývoj technické civilizace, a z toho vyplývající tragické globální konflikty, měl zásadní vliv na člověka i když neumím zdůvodnit proč. Všechny důvody mi připadají závažné, ale nedostačující.

 

 

 

Ukáži ti cestu rájem

O ráj je dnes velký zájem

Získal jsem v ráji parcelu

Vezmu tam Marcela či Marcelu

Ráj to je nejlepší Safari

Bůh však nevydává honební povolení

Možná však že se i Bůh změní

 

 

 

HESLA

možná zbytečná, určitě primitivní, ale přesto se jich nemohu zbavit:

Umění musí být odvážné, ale ne bezuzdné.

Umění je služba Bohu (je-li), nesmí otročit člověku.

Myslet na věčnost uměleckého díla je nemravné. (Věčný je jen Bůh, ať skutečný či virtuální. Bůh je vždy jen přelud, reálné jsou jen jemu připisované činy.)

Umělec pracuje pro lidskou společnost, ale neslouží nikomu. Kdo slouží není umělec, pokud nepřijme tuto službu jako sádhanu.

 

Všechny mé úvahy, ať začnu z kteréhokoliv konce, z kterékoliv strany, ústí v jediné. Svět ztrácí důstojnost.

Dnes chápu Švejka jako velký román v tom, že nás varuje (i když asi nechtěně) před plebejskostí. Děláme ze Švejka neohroženého bojovníka za nezávislost, ale Švejk je prototypem poťouchlosti, šizuňství, schopnosti proplout a oblafnout. Žádné ponížení mu není dost ponížené. Švejk je varování, nikoliv příklad následování i když Český národ si z něho udělal idol demokracie.

 

 

Navštívil nás přítel ekonom, vysoce postavený politik, široce vzdělaný. Umění nerozumí i když k němu neměl v životě daleko, ale kdo umění rozumí a proč mu tenhle vzdělanec nerozumí?

Co to vlastně znamená rozumět umění?

Je třeba mu rozumět?

Proč se stále stejně ptáme (už po tisíciletí), když neumíme jiné než stejné odpovědi?

Umění asi není k rozumění. Je to jako v lásce. Partnerům nechceme (asi ani nepotřebujeme) rozumět, chceme je milovat a často se stává, že když partnerovi opravdu porozumíme, tzn. poznáme jeho osobnost, láska vyvane.

 

 

 

Říkám prdel

Myslím květy

Říkám hovno

Myslím lásku

Stydím se za city

Nesnáším hity

Bojím se básní

Praštím do dásní

Každého kdo kňučí

City mě mučí

 

 

 

 

 

Témata umění

1) Minulost

Nejdříve zvířata, pak pohanské modly, životy božských i lidských bohů, kult těla antiky, scény                   z bible, postavy světců i vládců a tak dále a tak dále.

2) Dnes

sociální témata, mohutná přirození, stehnatá děvčata, pyjní muži, ukřižovaná zvířata nafouklé hlouposti,       hromady tuposti, hlavně VIP hosti na vernisážích.

 

Postavte galerie na plážích

Ať je spláchne tsunami

HEUREKA

 

Milan Knížák

 

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com