Druhá manifestace aktuálního umění, 1965        Druhá manifestace aktuálního umění, 1965
Reakce na text Václava Bělohradského v Právu 13.8.2016 | Aktuality | milanknizak.cz

Reakce na text Václava Bělohradského v Právu 13.8.2016

Demokracie, nebo etnokracie? Demokracie!

(Není tam chyba v interpunkci? Před nebo se přece čárka nepíše – spojka slučovací. ) Článek V. Bělohardského je podivný, nemá náležitosti novinářského textu. Připomíná spíše část vědecké práce, která reaguje na nějaký již publikovaný text, což v tomto případě zastupují názory Stanislava Křečka. Proto možná řadě čtenářů uniká smysl článku. V. Bělohradský bohorovně a s nádechem pseudovědecké suverenity zatracuje všechno, co dosud vytvářelo lidskou civilizaci.

Je možné, že v budoucnu bude zeměkoule jediným společenským útvarem a pojmy jako domov, vlastenectví, demokracie atp. buď vymizí a nebo nabydou jiných obsahů. Jak je dobře vidět pohledem do dějin, všechny zásadní změny vznikaly evolucí. Revoluční gesta většinou sloužila jen k přesunu moci, ale ke skutečně zásadním změnám nedošlo a ani nemohlo dojít, poněvadž změny lidského myšlení se nemohou dít náhlými zvraty ani imperativy politické nebo intelektuální elity.

Tvrzení, že „račí pochod“ může znamenat pokrok, připadá Bělohradskému směšné, ale možná, že právě nad touto tézí by se mohl zamyslet.

Pohybuji se v oblasti umění o kterém se tvrdí, že je anticipační a tam jsou jasné náznaky toho, že právě hodnoty minulosti měly společenský význam a moderna z tohoto pohledu působí jen jako hledání formy a rozšiřování prostoru působení. Současné umění se svými postprodukcemi a interaktivitou (a sadou dalších činností schovávajících se pod nejrůznějšími intelektuálně působícími pojmy) působí vyprázdněně. Nejsou nám prezentovány jevy, které můžeme považovat za hodnoty, ale jen takové, které nás instantně zaujmou a pobaví.

Václav Bělohradský hovoří o „tekuté společnosti“. Je to velmi přitažlivý název a rozhodně se v něm dá najít spousta jevů, které odpovídají tomu, co se děje v současné společnosti. Přesto je to příliš indiferentní a efektní název pro současný stav, který se může objevit v nějakém semi-filosofickém pojednání, ale v oblasti politiky neznamená nic. (Na konci článku je uvedeno, že autor kandiduje do Senátu, tudíž je nám představován jako politik.)

Již zmíněný „račí pochod“ je vyprázdněným, řekněme tedy tekutým pojmem. V minulosti se lidská společnost často vracela zpět, aby přehodnotila své pohyby.

Bělohradskému připadá lidský vývoj, tradice a soubor dosavadních hodnot příliš zkostnatělý, falešný a nadiktovaný vládnoucími elitami. Ale i on se v tomto okamžiku dopouští něčeho podobného, když nám vnucuje své směšně revoluční a současně moudře se tvářící teze.

Souhlasím s tím, že jsme chyceni v síti informačních toků a použiji-li Bělohradského jazyk, je tato síť hodně tekutá. Objevuje se v ní všechno. Čili její vliv na většinový názor společnosti je čím dál tím menší. Odvolávat se na Gauckovu představu budoucí společnosti bez kritické analýzy tohoto utopického prohlášení považuji za neprofesionální. Václav Bělohradský používá přeintelektualizovaný jazyk oblíbený ve vědeckých kruzích, a pomocí těchto šifer vyvolává dojem, že právě on je tím vyvoleným, jemuž je dáno všechno vědět. Nám ostatním své názory předkládá jen ke konzumaci.

V něčem se Bělehradský podobá anarchistům, poněvadž zpochybňuje všechno. Podle něho neexistují žádné hodnoty. To, co se v dějinách událo, byl jen druh manipulace.

Souhlasím s tím, že současná lidská společnost je tekutá, ale považuji tuto tekutost za její slabost. Současná společnost si se svou tekutostí neví rady. Ztrácí struktury, hierarchie, mizí hodnotové stupnice.

I já mám problém s uvěřením v Bohy, ale to mě nebrání, abych uznal jejich potřebnost. Jakmile člověk přestane věřit v něco co ho přesahuje, ztrácí jistoty.

Bělohradský také tvrdí, že „ve svých historických podobách je kultura kriticky zdůvodněnou vzpourou proti tradici, která by chtěla být pánem našeho (s)vědomí“. S tím nemohu souhlasit, vidím v historii údobí, kdy kultura nebyla vzpourou proti tradici, naopak, tradici nebo hodnoty z kterých se tradice tvoří, kultura potvrzovala.

Bělohradský propaguje permanentní revoltu, ale permanentní revolta revoltou přestává být a přinejlepším se stává módou.

Už jako dítě jsem věděl, že nemůže být každý den svátek, poněvadž tím bych svátky anuloval. Bělohradský by mě pravděpodobně namítl, že všednost, která se podobá svátku je určitě užitečná a sociálně spravedlivá. To je možná pravda, ale my tím přicházíme o část našeho duševního bohatství - uvědomění si svátku, uvědomění si něčeho výjimečného co nás přesahuje. Takové vědomí je pro zdravý život nesmírně potřebné.

V. Bělohradský rovněž tvrdí, že základem demokracie je dnes nevyhnutelný proces „kreolizace“ či „bastardizace“ tradic a že vzniká nová postmoderní společnost těch, kdo prohlédli relativitu tradic a vzbouřili se proti nim. Tvrdí, že „nakažlivost vzpoury proti tradicím v pestrém nekonečnu svých podob je univerzálním základem západní demokracie“. Toto tvrzení je úsměvné. Definovat demokracii v našem, opravdu složitém světě, se dosud nikomu nepodařilo. Pojem demokracie je opravdu tekutý, přesto V. Bělohradský ví, že permanentní vzpoura proti tradicím je jejím základem. Ale když se tradice stávají tekutými, ztěžuje to i vzpouru proti nim.

Musím opakovat to, co jsem již mnohokrát prohlásil. Současná společnost si neustále něco nárokuje. Stvořili jsme Chartu lidských práv, ale stále zapomínáme na Chartu lidských povinností. Ani v Bělohradského textu jsem o tom nenašel zmínku.

Chci upozornit na to, že Václav Bělehradský se chce stát praktickým politikem, ale jeho salónní spekulace mají s každodenním životem, jehož se týká devadesát procent politické práce, velmi málo společného.

Milan Knížák

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com