Police, lakované dřevo, 1983 Police, lakované dřevo, 1983
SLABOST JAKO NADĚJE | Aktuality | milanknizak.cz

SLABOST JAKO NADĚJE

V poslední době se vyrojilo mnoho charakteristik současného světa i vizí blízké budoucnosti. Řada filozofů (Han, Harari, Nassehi, Beck a další) za pomoci sociologie, politologie, přírodních i dalších humanitních věd se snaží popsat naší dobu, popřípadě nahlédnout do zítřka.

Jedním ze zdrojů z kterých čerpají je i popkultura. Populární hudba, filmy, zbytečné bestsellery stojí vedle „vznešených“ myšlenek z oblasti filozofie či vědy.

Většina autorů prognóz se neorientuje v oblasti umění a bere vše co se nabízí bez kritického zkoumání a tak teorie (nebo jejich části) vycházející z reflexe současného umění, jsou pomýlené. Umění je samozřejmě mimoprofesionální, tzn. že je určeno všem. K jeho vnímání nejsou třeba speciální znalosti. Přes to tvrdím, že umění musí být nějak elitní i když forma elitnosti je dnes hodně diferencovaná. Umění vyžaduje určitou citlivost, změkčení, zcitlivění, jemnost smyslů. Současné agresivní umělecké proudy vytvářejí zmatek v hlavách i srdcích diváků, kteří se bojí tento tlak odmítnout, aby nebyli pokládáni za kulturní analfabety. Ve skutečnosti jsou nekulturní ti, kteří nátlaku kultury podléhají.

Celý život se pohybuji v oblasti umění, tzn., že nepovažuji za umělecké dílo ani zdaleka všechno, co se nám jako umění předkládá. Termíny jako „vyhořelá společnost“, „bezbariérové sdílení“, „digitální ráj“, „dataismus“ a mnoho dalšího slovního harampádí, které se módně objevuje v současných společenských vědách, platí v oblasti umění jen parciálně.

Na začátku dvacátého století prezentoval Marcel Duchamp průmyslově vyráběný objekt s kterým neměl nic společného (tzn. žádným způsobem nezasáhl do jeho vzniku) jako své umělecké dílo. První z těchto objektů byl pisoár, který nazval Fontánou, tzn., že v tomto případě ještě použil určitou metaforu. V dalším objektu - Sušáku na lahve - už žádná přidaná hodnota není. Sušák na lahve je jen sušákem na lahve a přesto má být vnímán jako umělecké dílo. Tímto gestem se změnila optika nazírání. Dosud bylo autorským dílem jen to, co umělec vytvořil, zorganizoval nebo se alespoň účastnil na jeho vzniku. Po Duchampově gestu můžeme jako umělecké dílo vnímat cokoliv, co je nám jako dílo prezentováno. Je to obrovské osvobození, ale zároveň tím vzniká pro umělce téměř nezvladatelná zodpovědnost. Proto také mnoho následovníků Duchampa vytvářelo jen karikatury svobody, karikatury volnosti. I Duchamp se svým dalším směřováním vzdálil vlastním postojům asi proto, že si však uvědomil nesmyslnost opakovaného gesta a nemožnost žít na hranici. (Hranice nemá rozměr, buď jsme na jedné nebo na druhé straně.) V Duchampově gestu je daleko víc než v jakékoliv jiné oblasti vidět (cítit) sepjetí svobody s odpovědností. Zdá se, že svoboda, jež není postavena na odpovědnosti, svobodou není.

Myšlenkové spekulace jsou nebezpečné a návykové jako drogy. Mysl ráda žongluje a umí v tom dosáhnout skutečného mistrovství. Nevíme ovšem, zda je to možné považovat za dokonalost nebo za prázdnou exhibici, která se blíží blábolu (blábol je krásné slovo, jež dobře ilustruje překročení hranice únosného myšlení).

Současná kultura je téměř celá popkulturou. I to, co se tváří velevážně (možná právě to) je založeno na plytkosti obsahu a pokleslosti výrazu. A proto je obraz společnosti odvozený z obrazu popkultury matoucí i když většina společnosti to nevidí, protože je zmatená přívalem pseudosvobody, kterou současná kultura a zvlášť umění zuřivě předstírají. Umění je plné velkých gest a siláckých postojů, které však citlivějšímu divákovi (účastníkovi atp.) odhalují svojí děsivou prázdnotu. (Bohužel, je takových chápavých diváků zatím málo.)

Pohrával jsem si s sci-fi nápadem zákazu umění nebo s historkou o viru, který napadá a ničí vše umělecké. Je to samozřejmě nesmysl, ale uvažování o tom, co by takovéto vymizení či zakázání umění způsobilo, je inspirativní. Souhlasím s B.-Ch. Hanem, že současná společnost trpí zatemněním myšlení a fantazie i když se zdá, že je to naopak, poněvadž vědecké hantýrky a skloňování pojmu kreativita vytvářejí zdání bohatosti. Povrchnost, předstírání, odklon od pravdy v zájmu tzv. korektnosti, platí, bohužel, asi ve všech oblastech lidského konání a tedy i v umění. Současné umělecké školství produkuje houfy umělců vychovaných na sebestřednosti, diletantismu a pseudohumanizmu. Moderní umění (jehož počátek někteří teoretici kladou do francouzské revoluce, jiní se vrací až k počátkům renezance), je založeno na permanentní revoltě, neustálém protestu. Umělce zajímá většinou jen to, co lze nějak proměnit (rád bych použil slovo znásilnit), poněvadž respekt k danému se z umění vytratil a násilí je pokládáno za čin vhodný povšimnutí. Poněvadž je takových činů čím dál víc, zvětšuje se tím i jejich razance. K tomu přispívá současná neexistence limitů a morální zmatek. A tak jedním z typických znaků současného umění je vulgarita.

A tak umění místo aby, třeba zašifrovaně, ale důrazně, poukazovalo na morální kodex, často nabádá k amorálnosti. Morální kodex se rozpustil v permanentní revoltě a postmoderní záplavě „queer“ posunů. Umění však není nevinnou obětí, ale aktivním až nadšeným účastníkem všeobecného bourání hodnot.

Právě neexistence limitů v oblasti umění vybízí buď k hledání limitů nových nebo k návratu k těm tradičním. Nejlépe asi ke kombinaci obou. To se však děje jen sporadicky a mimo oslavovaný a propagovaný hlavní proud.

Jedinou nadějí, která (podle mého dlouho hledaného názoru), dává člověku (tedy lidstvu) šanci, je lidská slabost. I ten sebedokonalejší přístroj nepodléhá emocím. Stroj buď přestane fungovat nebo funguje špatně, ale vždy je pro to nějaký racionální důvod. Nejrůznější sci-fi fantazie nám vyprávějí o strojích měnících se v člověka, ale realita je jiná. Jen člověk má špatnou náladu, jen lidem se něco jen tak líbí nebo nelíbí, jen člověk podléhá nerozluštitelným slabostem. V tom vidím naší záchranu. Jen toto je oblast bez konkurence. Lidská slabost a labilnost je silou, která nemá konkurenci. Iracionalita našeho jednání se tak může stát jedinou možnou racionální silou ve vzpouře proti současnému technomarasmu a queer morálce.

Z toho asi vyplývá i lidská schopnost víry. Vnímáme-li víru jako uvědomění si lidských mezí, pak žijeme „v bázni boží“, což je hezčí výraz pro morálku.

(Chci připomenout, že nejsem členem žádné církve ani nepraktikuji jakékoli náboženské praktiky mimo poslouchání některé náboženské hudby a obdivu k některým architektonickým objektům vytvořených pro náboženské úkony, poněvadž oceňuji jejich estetickou kvalitu a myšlenkovou hloubku. Opuštěním církve, které jsem proklamativně učinil v mých osmnácti letech, začala má cesta hledání boha, tedy něčeho co nás přečnívá, co je mimo naše chápání a co je možná příčinou naší existence.)

Milan Knížák 2017

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com