Půdorysy domů, Město v poušti,1969-70 Půdorysy domů, Město v poušti,1969-70
SLAVÍME 100 LET REPUBLIKY | Aktuality | milanknizak.cz

SLAVÍME 100 LET REPUBLIKY

Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Republika mě nepřipadá rozkradená. To, že u nás operuje řada cizích vlastníků je dnes obvyklé a nijak se tím nelišíme od zbytku světa. Někde více, někde méně. Hnusí se mi řeči o tom, jak se všechno rozkradlo. To říkají většinou komunisté nebo lidé trpící nostalgií po minulém režimu. Tehdy nám byl ukraden největší poklad a to byl uran, který jsme odváděli do Sovětského Svazu, místo abychom si pozlatili domy. A hlavně nám byla ukradena lidská důstojnost.

Nový režim byl založen na respektu ke svobodě a ta s sebou přináší nejen volný pohyb a řadu dalších (v roce 90 zcela zázračných) věcí nebo jevů, ale i nebezpečí a nutnost vzít za svůj život zodpovědnost. Chci poukázat na to, že hledání cizích investorů začalo především v době, kdy vstoupil do čela státu Miloš Zeman, který, jak se zdá, na to zapomněl. Předešlá Klausova vláda se snažila převést co nejvíc státního majetku do českých rukou. Považuji kuponovou privatizaci za geniální způsob.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli? Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zakuklení a zalezlí a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Máme se nejlépe v celé naší historii. Možná až nemravně dobře. Když vidím obrovské nákupní košíky plné nesmyslů, obchody plné zbytečností a všeobecnou, pro mne idiotskou touhu cestovat za každou cenu, začnu se bát nějaké katastrofy, která po nadbytku přichází. Známe to už z bible.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

Většina lidí ze západních zemí si uvědomuje nutnost samostatnosti. Jsou zvyklí nejdříve pracovat a pak teprve řešit to ostatní. Bavil jsem se s řadou podnikatelů nejrůznějšího typu, například v Německu nebo ve Spojených státech. Když rozjeli byznys, neměli nejméně dva roky ani jediný den volna! To, samozřejmě, znamená i silnější funkci rodiny, aby takové období přestála.

Co se týká vědy a výzkumu, tady jsem trochu skeptický, poněvadž současné školství nevede společnost ke vzdělanosti, pouze k informovanosti. Chápu, že se někdy podaří velké objevy, poněvadž mocnosti najmou vědce z celého světa, vrcholově je zaplatí a tak vytvoří potentní týmy. Něco podobného si menší země nemohou dovolit, To vede k prohlubování sociálních rozdílů daleko větších než jsou běžné rozdíly v majetku.

Školy rezignovaly na vyučování „zbytečných informací“ a jsou utilitárně zaměřeny na technické problémy. To nestačí. Vzdělání musí být prodchnuto etikou, jinak je destruktivní.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Demokracie je nebezpečná, poněvadž dává mnoho síly těm, kteří nejsou nebo nechtějí nebo neumějí být demokraty. V historii 20. století několikrát došlo k demokratickému zvolení zla.

Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

K Babišovi se chci vyjádřit. Chci jasně prohlásit, že se stydím do hloubi duše za to, že do čela našeho státu byl zvolen nomenklaturní totalitní komunista, spolupracovník StB, notorický lhář s obrovským majetkem, jehož původ je pochybný, navíc obžalovaný z majetkového trestného činu. Když jsem viděl jeho hysterický výstup ve Sněmovně při žádání o důvěru, nemohl jsem uvěřit, že mu někdo může důvěru dát. A přesto mu ji bez problémů ČSSD vyslovila. Nedivím se, že důvěru Babišovi odhlasovali komunisté. Ti byli vždycky zištní, nejde jim o nic než o zachování existence. ČSSD se tím vymazala ze společnosti slušných stran. Babiš není schopen vybudovat nic, jen slibuje i když ví, že sliby nebude moci splnit. Není to ani karikatura politika. Babiš není politik. Je to jen chtivec, který chce urvat moc.

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?

Posledních třicet let trávím na vysokých školách a zajímám se o myšlení mladé generace. Bohužel si nemyslím, že většina z nich je schopna realisticky přemýšlet. Přesunují větší část života do virtuálního prostoru ve kterém vládnou nejrůznější trendy. Život bez hluboké víry (v cokoliv) strhává velkou část mladé generace k povrchnosti, ovladatelnosti, nezájmu.

Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské afiliace či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.

První část Zemanova prezidentování se odehrála ve stínu nenávistí. Zorro Zeman se chtěl pomstít všem, kteří se kdy na něho křivě podívali a především těm, kteří ho nezvolili prezidentem v duelu s Václavem Klausem. V druhém období se stal ze mstitele robot, který má patent na rozum. Pro naši zemi je to tragédie. Prezident má u nás jedinou důležitou funkci a to je být maskotem. Zeman není na to dost roztomilý a především předává národu svojí hrubost. Tvrdím už od devadesátých let, že se Zemanovým vstupem do politiky vstoupila do ní i hrubost. Ať už byl dobrý nebo špatný politik, jeho osoba je pro českou scénu destruující.

První republika skončila po 20 letech, 20 let po Vítězném únoru přišel rok 68, 20 let poté listopad. Od něj už brzy uplyne 30 let a náš systém zatím „drží“. Je to tím, že je tak dobrý a spravedlivý, nebo mezinárodními okolnostmi? Co náš ústavní a politický režim ohrožuje? Válka? Ekonomické zhroucení? Vystoupení z EU?

Náš režim drží, poněvadž drží svět kolem něho. Nemyslím si, že by velké mocnosti chtěly rozpoutat válku, poněvadž si uvědomují, že světová válka by postihla všechny. Tentokrát opravdu všechny. To nevylučuje řadu drobných válek, které vhodně podporují zbrojní průmysl i následné budování.

Myslím si, že největším problémem naši země jsme my, její obyvatelé. Ztrácíme hrdost nad dobrými činy naši minulosti, neumíme dostatečně odmítat zlo. Být vlastencem znamená zrazovat Evropskou unii. Nebráníme se devastaci klasických hodnot jako je úcta a láska. Zdá se, že Čechy dovede stmelit jen nějaké neštěstí a to si opravdu nepřeji i když se zdá, že zeměkouli nic jiného nečeká.

Pokud jde o to vystupování z EU... Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení či po vyváženější politice vůči Rusku?

Dávno předtím, než jsem si uvědomil existenci EU, pod vlivem sci-fi jsem snil o Spojených státech nejen evropských, ale i světových a neuvědomoval jsem si v té době negativa, která to přináší. Považuji těsnou obchodní i politickou spolupráci sousedních zemí za naprosto normální a potřebnou. Vměšování centrálního řízení do lokálních problémů považuji za hloupost. Všichni si dobře pamatujeme kolik škod nadělalo centrální plánování a podobně se děje dnes v EU.

Žádné superstáty, jen vlídné a rozumné sousedské vztahy.

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

Za první republiky bylo Československo, speciálně Čechy a Morava, vyspělou zemí. Není možné to porovnávat se situací dnes. Je třeba měřit dobovými měřítky v dobových souvislostech. Kdo to dělá jinak, je demagog.

Myslím si, že dnes už není třeba soutěžit ve vyspělosti. Parametry se neustále mění. Dnes je pro mne vyspělá taková země, která si cení své historie, která potřebuje málo zákonů, poněvadž společnost se řídí evolučně vyvíjejícími se tradičními principy a která pečuje o svoji zděděnou odlišnost. Až bude celý svět stejný, bude to největší nuda. K tomu spějeme velmi rychle.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky... Co s tím vším?

Současné medailování, které zavedl především Miloš Zeman (i když něco z toho se traduje už od Havla a ani Klaus se tomu nevyhnul), je nesmyslné. Dávat někomu medaili proto, že vyprodal stadion, to opravdu hraničí se zdravým rozumem a pochybuji o všech, kdo takovými argumenty operují. Dávat prezidentské medaile gladiátorům, které stále a mylně nazýváme sportovci, nebo bavičům, kteří se považují za umělce, mě připadá scestné. Rozumím medailím pro válečné hrdiny, pro nadstandartní činy překračující profesionalitu, pro velká humánní gesta. A je třeba o tom důkladně a dlouze přemýšlet. Prezident není král, který odměňuje své milce.

Máme stále „nevyřízené účty“ s Němci? Po vzniku republiky jsme s nimi museli bojovat o naše pohraniční území, ze kterých nás později vyhnali, a my jsme nakonec o pár let později vyhnali je. Nyní žijeme v mírové koexistenci, německé podniky zainvestovaly naši porevoluční obnovu. My máme dvojaký vztah k Angele Merkelové vzhledem k migraci. Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Českoněmecká otázka je totálně nevyřešená. Stále si sypeme popel na hlavu za své poválečné chování i když k tomu nejsou důvody. Samozřejmě, že docházelo k excesům. K těm dochází i za mírového stavu, ale těsně po válkách, katastrofách a revolucích se vždy vzedmou vlny emocí a následně kriminálního jednání. Nemohu se zde rozepisovat o historických okolnostech, ale ty se dají lehce zjistit. Připadá mi nefér, že někteří čeští politici nebo historici záměrně zkreslují skutečnosti a škodí tím jak Čechům, tak Němcům. Pravda vždy posiluje i když je to někdy obtížné.

A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Je zde jejich ekonomická nadvláda nad námi. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Čili jako s Němci: Co z minulosti vážně prožívat, co vnímat s chladnou hlavou a čeho se do budoucna bát?

Po pádu železné opony si západní svět představoval, že z velké ruské říše se stane velký otrok. Rusko pomáhalo v posledních stoletích tvořit evropské dějiny. Ruská kultura hrála důležitou roli ve vývoji moderního umění. Je třeba být opatrný, ale také je třeba mít úctu k tomu, že se Rusko snaží o nějaké nové sebeurčení. I my jsme žili v totalitním systému a mnoho z nás mu sloužilo a další velká část loajálně mlčela. Dodnes nechceme tyto skutečnosti rozkrývat. V Sovětském Svazu to bylo daleko horší. Rusové si totality užili déle a důrazněji. Vyteklo tam o mnoho víc krve než u nás. Je třeba hodnotit současnou politickou situaci realisticky a to v případě Ruska neděláme. Byl jsem velkým nepřítelem Sovětského Svazu, ale proti ruským lidem jsem nic neměl.

Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Klement Gottwald, Václav Havel, Václav Klaus, například. Dle přání lze dodat další. Co každopádně říci ke jmenovaným?

Necítím se povolán k tomu, abych osoby prezidentů zpětně hodnotil. To je úkol historiků a možná je na to ještě příliš brzy. Hodnotím činy lidí, které se mně bezprostředně dotýkají. Za komunismu jsem otevřeně hodnotit nesměl a když jsem si to dovolil, klepl mě režim řádně přes prsty. Po roce 89 jsem hodnotil ne Havla, Klause, Zemana, ale jejich činy, které se mě dotýkaly a na to jako občan mám nezadatelné právo.

Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence?

Na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let byla situace napjatá. Byli jsme lyžovat v Nízkých Tatrách a šoféři vládních limuzín nám propíchali gumy. Při práci na výstavě v Bratislavě v roce 1990 na nás na ulici pokřikovali, že jsme české svině. Teď nic takového nezažívám, proto souhlasím s tím, že vztahy se narovnaly. Slovensko asi potřebuje prožít pubertální nemoci. Je třeba si uvědomit, že slovenský jazyk vznikal v druhé polovině devatenáctého století. Ještě dnes cítím jak se slovenština pohybuje. Když čtu knihu starou padesát let, je jazyk řádově chudší než současná slovenština. Nepovažuji rozdělení Československa za tragédii. Tehdejší doba to vyžadovala a to, že k tomu došlo vlastně nenápadně, musíme poděkovat V. Klausovi a dokonce i Mečiarovi, kterého jsem špatně snášel.

Finálně řečeno: Co nás nyní ohrožuje? Migrace? Vlastní uzavřenost? Neschopnost srovnat se s minulostí? Budoucí nestabilita světa, ekonomická, ekologická, bezpečnostní? Či něco jiného?

Myslím si, že už jsem to ve svých odpovědích napsal. To, co nás ohrožuje jsme my a naše zbabělost. Servilnost, závist a strach.

Prof. Milan Knížák

Účastník odboje a odporu proti komunismu

 

Interview pro PL

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com