Z cyklu Procházky Prahou, 1986 Z cyklu Procházky Prahou, 1986
Svoboda je namáhavá | Aktuality | milanknizak.cz

Svoboda je namáhavá

(několik poznámek o společenském klimatu)

Obě světové války poznamenaly 20. století a následný osud světa. Zvlášť ta druhá ukázala zrůdnost i lákavost vyhraněných režimů. To následně potvrdil více či méně úspěšný vznik komunistických států v různých částech světa, především v Evropě.

Bouřlivý rozvoj obecného vzdělávání přispěl ke sbližování politických antagonismů. Vzdělání otupuje agresivitu. Je v jeho povaze vést člověka k nenásilným řešením i když to v minulosti někdy vypadalo jinak. Vzdělanci však také často přeceňují důležitost tzv. odbornosti a představují si, že by svět měl řídit tým nezávislých moudrých specialistů. Tím se ovšem dostávají do říše science fiction kde vědecká elita stojí v čele hvězdných superstátů.
Tyto (a určitě ještě další) faktory vyvolaly strach ze silných řešení. To vede k pseudodemokracii, která se dnes módněji nazývá postdemokracií. (Přeponu post- jsme si oblíbili i když často nevíme, co zrovna znamená.)

Touha po osobní prosperitě a moci, touha být oblíben a tedy volen, jsou vůdčím motivem většiny současných politiků z jakékoliv strany politického spektra, je-li to ještě spektrum. Programy stran se liší málo. Všechny se snaží ovlivnit tzv. středové voliče, kterých je asi nejvíc.
Strašidlo komunizmu s jeho zázračnými metodami jak spravit svět, bohužel, stále obchází zeměkouli. V tom byl Marx prorokem. Geniální inženýři lidských duší (nejsilněji jsou dnes slyšet z Bruselu) navrhují řešení, která nám zaručují trvalou prosperitu ať se nám to líbí či ne.
Lidé se, bohužel, rádi vzdávají velké části své svobody. Její teritorium je totiž nebezpečné a svoboda sama je namáhavá. Lidé se vzdávají svobody poněvadž jsou líní převzít zodpovědnost za vlastní život, vzdávají se velké části osobní svobody pro vidinu blahobytu, který jim však nemůže trvale zaručit nikdo.

Sbližování levice a pravice sice vytváří velký středový prostor, rozsáhlé hřiště pro přetahování voličů, ale na okrajích se vytváří stále úrodnější klima pro vznik extrémních hnutí, která se zdají být zatím neškodná, ale která, jak nám historie dokazuje, dovedou ve vhodné chvíli rychle ovládnout celé hřiště.
Demokratické systémy jsou založeny na stále složitější síti zákonů a nařízení. Stávají se tak neúnosně byrokratickými. Tato byrokracie, často maskovaná touhou po transparentnosti a otevřenosti, se stává vůdčím mechanizmem společnosti. Byrokracie dusí veškerou iniciativu, veškerou možnost změny a navíc je velmi nákladná. Společnosti se zalykají neustálým dokazováním bezúhonnosti. Zrůdné je, že fízlovské metody jsou prezentovány jako hrdinství.Vede to k nestabilitě, podezřívavosti, všeobecné nedůvěře a politickému zmatku.

Jeden ze způsobů jak zprůhlednit financování je systém grantů, tolik oblíbený v EU. Ale získání grantů je zatíženo nesmyslně složitým systémem žádostí. Je nutné modifikovat projekt tak, aby vyhovoval často problematickému zadání. (Jak se to podobá komunistické autocenzuře!).
Plnění podmínek grantů je dogmaticky vyžadováno podle přespekulovaných regulí, které jdou často proti smyslu věci a jsou jen zbytečným utrácením obtížně nabytých finačních prostředků. Například v grantech jsou peníze určené na cestování a i když se ukáže, že další cesty nejsou třeba, přesto musí být podstoupeny, jinak musíte peníze vrátit a získání dalšího grantu je tím ohroženo. A to se nezmiňuji o tom, že evropské granty jsou nám vypláceny z peněz, které do Bruselu odvedeme, aby pak bruselský úředník rozhodl jak a kde je můžeme použít.Taková situace vyvolává v lidech pocit, že je svět řízen skupinou lidí, která nerespektuje realitu, nedůvěřuje nikomu mimo sebe a osobuje si právo veta. Toto klima dává největší šanci vychytralým konjunkturalistům, kteří se tak dostávají do čela společnosti.

Umění (to je moje domovská oblast) je zatlačováno do oblasti zábavního průmyslu a stává se tak (ať chce či nechce) součástí propagandistické kampaně vychovávající obyvatelstvo k citové a morální pokleslosti. Jemnost a elitnost umění, tolik potřebná ke kultivaci člověka, se z oblasti umění programově vytrácí. Na uměleckých školách se derou do popředí novodobí svazáci (postsvazáci), kteří by vysokou školu rádi změnili v ústav jen ostře sledující světové trendy, aby tak mohli být stále „up to date", poněvadž jsou nedostatečně nadaní a neschopní nastoupit samostatnou cestu. Tyto snahy jsou maskovány bojem proti zatuchlosti, nepružnosti, netransparentnosti. Ve skutečnosti jde jen o vzpoury neschopných, které vždy najdou podporu v médiích, poněvadž ta (jak se jeví čím dál jasněji) mají podporu všeho pokleslého základem svého programu.

Milan Knížák

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com