Demonstrace jednoho, 1964
Žalostný veletrhák aneb mnoho povyku pro nic
Žalostný veletrhák aneb mnoho povyku pro nic
Národní galerie otevřela s velkou pompou šest výstav najednou. Nejvíce mě vyděsila výstava Oskara Kokoschky. Nikdy jsem nebyl jeho velkým obdivovatelem, považuji jeho práci za průměrnou, ale to, co ukazuje NG je nejhloupější prezentace Kokoschky, kterou jsem kdy viděl. Nevypadá jako výstava v muzeu umění. Obrazy jsou nedůležité, hlavní místo na výstavě zaujímá barnumská reklama od zvětšeného maxi podpisu přes obrovité zvětšeniny většinou nedůležitých momentek až po video rámečky s téměř zbytečnými informacemi. Mezitím se krčí několik Kokoschkových obrazů z jeho nejhoršího období, poněvadž etapa pražských vedut (a vedut vůbec) patří k tomu nejslabšímu co Kokoschka udělal.
Obrazy českých autorů vystavených bez bližších souvislostí spolu s Kokoschkovými díly působí přesvědčivěji než post-impresivní pohledy na Pražský hrad.
S nostalgií jsem vzpomínal na prvorepublikové kýče Jaroslava Šetelíka, které jsem nesnášel a kupodivu jsem na ně, pod vlivem Kokoschkovy výstavy, vzpomínal s určitým dojetím. Byly to jasné politické suvenýry a nehrály si na umění.
Vystavovat dneska Oskara Kokoschku a zvlášť tuto jeho etapu není hodno vrcholového muzea umění. Současnou generaci to nezajímá. Způsob kompozice výstavy dokládá, že se NG řídí těmi nejpokleslejšími výstavními trendy v kterých je všechno důležitější než umělecké dílo. To se stává nezřetelným až skoro zbytečným. Hlavně, že se udělá velký humbuk kolem.
S prezentací ateliéru Zbyňka Sekala NG trochu podvádí. Sekalův ateliér se dostal do NG za mého působení a připojuji, že byla velká práce všechny jednotlivé položky zdokumentovat, vyčistit, zařadit ... a že byl již dlouho vystaven a to dokonce v přízemí Veletržního paláce tak, aby byl vidět z venku. Není to žádný objev, jen reinstalace něčeho, co již bylo součástí expozice. O tom se ovšem NG nezmiňuje.
Výstava expozice z Benátek na dně Malé dvorany působí sice zajímavě, ale je špatně čitelná. Bavil jsem se o výstavách i s mými studenty, kteří se o architekturu zajímají, všem však vadila „velkohubost“ této prezentace, která přebíjí kvalitní architektonická řešení.
Zajímavá je výstava Stanislava Kolíbala a to jen proto, že si jí odkurátoroval a odarchitektoval sám. Široká prezentace kreseb je ojedinělým činem, který si S. Kolíbal určitě zasloužil a je to jediné plus, které lze NG přičíst. Mám-li této expozici něco vytknout, tak je to velký počet exponátů. Ke konci výstavy je divák unaven a nemůže tak věnovat kresbám dostatečnou pozornost, což je škoda.
Vzadu v přízemí je poměrně velká výstava věnovaná video instalacím. Byl jsem tam dlouho a nikdo nepřišel. Ke konci mé návštěvy se jemně odhrnula opona, která výstavu odděluje a nahlédl mladík, ale oponu zahrnul zpět a do výstavy nevešel. Ptal jsem se kustodů, kteří mimochodem tuto výstavu nehlídají a bylo mi řečeno, že „tam nikdo nechodí“. Nevím, jestli tato výstava je dobrá či špatná, můj vztah k videu je ambivalentní a viděl jsem takových výstav velké množství všude po světě, přesto si myslím, že bychom si měli klást otázku po smyslu a určení současných video-instalací.
Film M. Dvořáka jsem celý neviděl, na to opravdu nemám dost sil a času. Adam Budak ho na poslední chvíli někde vyštrachal. Ale jako objev opravdu nepůsobí. K tomu bych ještě přidal zásobení prodejny ve Veletržním paláci Königovým knihkupectvím z Kolína n/Rýnem a tak tam najdeme stejné knihy jako všude jinde. Národní galerie se svými publikacemi tam má jen malý koutek. Zkrátka jsme ve všech ohledech světoví, tzn., že kamkoliv přijedete, tak tam uvidíte to samé jako v Praze a to je, podle mého názoru, velice špatně.
Když k tomu připočítáme ještě skutečnost, že Ministerstvo kultury již 3x neschválilo dlouhodobý plán, který gen. ředitel NG Jiří Fajt překládá a že už dnes, na začátku roku, vykazuje NG mnohamiliónový dluh, je to na pováženou. Hlavně, že pan ministr oceňuje rytíře, rytířky, dámy a zemany umění, osud Národní galerie je mu lhostejný.
Varujícím faktem je, že NG bezostyšně rozpůjčovává vše co má, bez ohledu, zda to exponáty vydrží. Je to totiž užitečné pro vlastní zvýznamnění. Expozice se vyprazdňují, ztrácejí smysl a kontinuitu. Bombastickými, ale vyčpělými „ojetými“ výstavami se z NG nestane světové muzeum umění. Ve světě se totiž oceňuje originalita, samostatnost, národní hrdost a to všechno NG ztrácí. Samozřejmě, že nejrůznější instituce po světě si skvosty našich sbírek s nadšením půjčí. Pro ně je to velmi výhodné. Obávám se, že až začneme litovat, bude pozdě.
Milan Knížák
1. března 2015