Gulliver, 1992, akryl na plátně, 175x300cm Gulliver, 1992, akryl na plátně, 175x300cm
zpět na Literatura

NESROZUMITELNOST HODNOT

jako základní problém nefunkčnosti společenských systémů

(Následující text záměrně poskakuje mezi tématy a opětovně hledá potvrzení či popření předešlého. Předem se omlouvám.)

Filozofové si především kladou otázku po smyslu bytí, po osobní identitě, po smyslu vlastního života. I mě zajímají tyto otázky, ale ve smyslu jakési užitečnosti.

Ptám se především jaký má lidská existence smysl právě dnes i s výhledem do budoucna (který je v našem uvažování asi vždy obsažen), tedy co je pro lidský život obecně, tak jak ho smysly i rozumem vnímám, užitečné, vhodné, smysluplné.

Řecký princip "starat se sám o sebe" stále platí, ale přicházejí do něj další obsahy, které ho aktualizují (smím-li použít toto téměř sprosté slovo), které ho činí srozumitelným i za současných podmínek.

I když se člověk od starověku příliš nezměnil, dnes se mu nabízejí možnosti vývoje, které k nějaké podstatnější změně vedou (např. genetické změny). Umět se rozhodnout jakou cestu rozvoje společnosti zvolit je asi největším problémem současnosti. Posílení role subjektu a překotná technická revoluce postavily lidstvo před otázky, které by se měly řešit globálně. Přitom je jasné, že globální řešení není bez politické totality, tedy bez ztráty osobní svobody, realizovatelné. Vidím jako téměř zbytečné přemýšlet o smyslu života za prioritní považuji jeho reálnou performanci.

Chápu zrození jako dostatečný apel zúčastnit se života, žít nám daný život v tom nejvážnějším, nejsilnějším slova smyslu. Je určitě důležité hledat smysl bytí skrze zkušenost vlastního života, ale toto hledání by nemělo převážit intenzitu prožívání.

Můj svět je první a jediný, tzn. mé zakoušení světa je jedinečné, oznamoval Wittgenstein (Zápisníky 1914-1916). Zní to slavnostně a programově, ale dnes už se ke zdůrazňování oslavy subjektu tolik nehlásíme, spíše naopak. V oblasti umění, kterou znám asi nejvíce ze všech oblastí lidské činnosti (zdá se, že všechny lidské činnosti jsou ve své podstatě rovnocenné) se objevují touhy po nalezení něčeho společného, obecně pochopitelného, tedy užitečného. To ještě Wittgenstein nemohl připustit, tehdy se svět teprve egoizoval.

Myslím tím to obrovské akcentování ega, které činí tzv. západní, tedy evropskou kulturu tak zajímavou, že jí celý svět přebírá a lokální kultury jsou zatlačovány do role folklóru.

Deklarace lidských práv je nemravná. Říká na co na všechno máme nárok a nezmiňuje ani náznakem povinnosti a tabu, na rozdíl od většiny dosavadních morálních kodexů (například od Desatera).

Lidské zákony vnímáme především jako pouta, která jsou někdy užitečná (když se týkají jiných) a jindy nepříjemná (když se týkají nás). Zákony nemají být okovy, ale strukturou, kterou definujeme způsob našeho bytí.

Náš současný život není zákony strukturován, jen následně definován a to nestačí. Chováním společnosti se vytváří zvyklosti, které pak lze vyjádřit zákony, ne však proto abychom jimi život omezovali, ale abychom ho učinili přehlednějším. Současná společnost zmítaná módními trendy však zvyklosti nevytváří. Naopak, místo usazujících se mechanizmů jsou oslavovány jakési vize, kterými máváme místo abychom normálně pracovali. Neustálá inovace a důraz na ustavičné personální změny znemožňuje vytvoření funkčních struktur.

Největší nectností filozofů je, že se vždy snaží vytvořit ucelený systém. Odvolávám se (už po několikáté) na to, co jsem napsal v jedné ze svých básní: "všechny teorie jsou pravdivé, ale žádná sama o sobě" (in Etwagedichte, Probable poems, Asibásně, 1982, Vice versand, Remscheid). Tím vyjadřuji úctu k názorům, práci a myšlenkovým eskapádám filozofů, ale nepriorizuji ani směr ani etapu či osobu. Vnímám skrumáž názorů a teorií jen jako zdroj ve kterém můžeme nalézt mnoho z toho, co nazýváme pravdou, ale nevyplývá z toho povinnost přijmout nějaký systém jako dogma.

S tím je také spjata touha po originalitě, která často vede k zatemnění správných postojů, poněvadž taková touha nás může zavést v podstatě kamkoliv, tedy i do opozice k vlastním východiskům aniž bychom si tuto "opozičnost" uvědomovali.

Uvědomuji si křehkost pojmu "správnost", zrovna tak jako tisíckrát diskutované "pravdy", ale nechci znovu (už to učinily šiky přede mnou) vysvětlovat co tyto (a podobné) pojmy znamenají, raději je ponechávám smyslovému odhadu či intelektuální spekulaci eventuálního čtenáře. Fenomenologická hra s významy se mi pořád líbí, jsem ale přesvědčen, že dnes už není potřeba, že lze uvažovat i s měkkými, ohebnými pojmy aniž bychom narušili naléhavost výpovědi.

Touha po originalitě je téměř amorální a pojem kreativita považujeme v našem ateliéru na Akademii výtvarných umění v Praze za neslušný. Nechci však, aby to, co říkám, bylo vnímáno v souvislosti s první vlnou postmoderního uvažování, kdy se hovořilo o zbytečnosti těchto jevů v souvislosti s uměleckými formami. Touha po originálním postoji mě vadí především jako společenský fenomén, jako destabilizující prvek, který může výrazně zasáhnout (a už i zasahuje) do struktur chování obyvatelstva zeměkoule.

Touha být originální provází ono již zmíněné posilování role subjektu, které s sebou přinesla moderní doba a které vyvrcholilo kolem poloviny 20. století. Obecná touha být originální znamená i zeslabení pojmu originality poněvadž za originál jsou zaměňovány variace, odchylky či chyby. A navíc nejednotnost jazyka vyjadřování vede k obecné nesrozumitelnosti. S tím se potýká moderní umění, které zůstává obecně nesrozumitelné i když určitá část společnosti toto neporozumění skrývá, aby tak nenarušila image své dobře pěstované výjimečnosti.

Co se týká kreativity, dnes opouštíme pojmy jako solidnost, důkladnost, zkušenost ... a na první místo klademe vágní kreativitu. Je to směšné, poněvadž kreativita je součástí určitého talentu a talent, jak víme, není obecně dostupné zboží.

Být za každou cenu srozumitelným vede k nesrozumitelnosti hodnot! O tom se denně přesvědčujeme ze snah zábavního průmyslu, který schlamstl (to slovo používám záměrně) už mnoho oblastí našeho světa: veškerá media, sport, umění, turizmus, velkou část politiky a vzdělání. Životní styl je těmito tlaky modelován do podoby kýče. V rámci zábavnosti a srozumitelnosti pro všechny, klesá laťka náročnosti pod zem. Především proto se stává hodnotový řebříček nesrozumitelným.

Zdá se, že neexistuje způsob jak tuto nesrozumitelnost odstranit, snad jen nějakou zvlášť rigidní globální diktaturou, tu ale zatím znemožňuje (zatím) poměrně vysoký pocit humanity prorostlý dějinným vývojem do lidského podvědomí. Možná však, že tento pocit humanity není humánním postojem, ale jen jeho odleskem, poněvadž humánní jednání předpokládá značný stupeň kultivovanosti a tu současná společnost většinově postrádá. Možná také, že je můj optimistický pocit do lidstva vrostlé humanity jen fikcí z které budu brzy vyléčen.

Řada humanistických principů, které jsou deklarovány jako podstata současných lidských společenství nemůže být naplněna, poněvadž většina společnosti není schopna je přijmout a vůbec už pochopit. A tak se místo s mravností často setkáváme jen s karikaturou mravnosti, s karikaturou práva, s karikaturou lásky.

Nejproblematičtější je jev, který nazýváme demokracií, což je už v samém jádru protimluv, poněvadž vláda lidu neexistuje. Lid je vždy manipulován a, bohužel, v drtivé většině ke svému prospěchu. (Takové zjištění děsí svým smutkem.)

BLEKOŇ RE MIPRAFET APOUDÍ SRH

NA STRÁZNU VE ŠPLACU KER BYSTROŇ SYK

NEPÍRNÁ BOSRČ MELKOUDU CRH

PERNO E BOŽUMKA MYLOSTA TYK

Karlu Popperovi vadilo, když byl lidmi vytvořený jazyk obviňován z neschopnosti dostatečně ilustrovat (lidské) myšlenky a pocity. (On the Sources of Knowledge and Ignorance, 1960).

Souhlasím s ním, že jazyk který je samostatným fenoménem (tzn. pohybuje se v určitém, dosti zřetelně definovaném prostoru) má dostatečnou vypovídající schopnost. Vracím se k představám o odmítání spekulací ze začátku tohoto textu a přemýšlím o potřebnosti myšlenkové tautologie, dá-li se to tak nazvat (viz Milan Knížák: Triviality, 1982 in Milan Knížák: Akce, Gallery 2000), kdy největší úžas zažíváme uvědomíme-li si, že vlas je vlas, jedna je jedna, atp.

Moderní doba se pyšní tím, že pravda "stojí výše než lidská autorita" (Russell) a že se jí musíme podřídit.To může implikovat existenci boha nebo naopak nadvládu jakési absolutistické racionality (která však v takto důsledném pojetí musí být nutně iracionální). Ptáme se: "Stojí pravda také výš než bůh?" Nebo "Je bůh pravda?" atp. Pravda je vytvořená lidmi, bůh s ní nemá nic společného. Tzv. východní filozofie už dávno přišly na to, že k dosažení nějakého poznání je třeba umět zapomenout na hodnotící stanoviska. Přihlašování se k pravdě je typickým hodnotícím prvkem, který povyšujeme na zákon i když nikdo neví, jak takový zákon zní, vždy jde jen o osobní (nebo skupinovou) interpretaci. Souhlasím s Popperem, že vědění (tedy vědomé poznání) je lidská vlastnost, proto omyly a nedokonalosti k němu neoddělitelně patří. Proto patří i k filozofii. Ovšem ta se často ztrácí sama v sobě, poněvadž hledá ospravedlnění pro svou existenci, pro svůj jazyk, a těžko se pak dostává k tomu hlavnímu, ke smyslu zkoumání světa (ne obráceně).

Chápu, že je třeba vyjadřovat se přesně, aby bylo přesně rozuměno, ale dnes se (konečně!) vymaňujeme z kategorií, ostrých limitů, definic a manifestů. Dnes víme, nebo alespoň tušíme, že hranice jsou rozmazané, tím pádem nestanovitelné, že rub a líc přestaly být antagonisty, že dobro a zlo se mění podle času a místa.

Stejně tak zbytečné jako zabývání se jazykem filozofie je přemýšlení o svobodě. Zbytečnost většiny intelektuálních spekulací je jedním z největších "objevů" postmoderní doby. (I tak moderní myslitel jako Jean-Paul Sartre ještě věřil /i s řadou dalších/, že svoboda je jen jedna, pouze se podle okolností různě projevuje.)

K mnoha tvrzením, která se ve filozofii objevují, nejsem schopen zaujmout stanovisko. Ne proto, že bych nebyl schopen ekvivalentní myšlenkové spekulace, ale proto, že už sama existence stanoviska mě připadá zbytečná (bláhová) a proto se mi jako zbytečné jeví i příslušné spekulace.

Zvláštní problém vyvolává termín "tvůrčí svoboda", který s nadšením nastolil Descartes a s ještě větším nadšením ho přijala umělecká moderna. Jsem přesvědčen, že dnes nám nepřísluší ptát se po tvůrčí svobodě. Vlastně bychom o ní ani neměli přemýšlet. Tím nechci vytvářet nějaká tabu, jsem přesvědčen, že umělec současnosti (tím nemyslím povoláním umělec, ale umělec umělec - existuje takový?) o tvůrčí svobodě nepřemýšlí, nemusí přemýšlet, nepřijde mu na mysl.

Příliš mnoho svobody se (u lidí) podobá bezuzdnosti, nehledě k tomu, že většina lidí svobodu neumí. Používám schválně tento až slangový výraz (neumět svobodu), připadá mě nejvýstižnější. Většina lidí není schopna žít ve svobodném světě a úporně hledá nějaká omezení. Ta totiž s sebou přinášejí jistoty. Svoboda znamená život bez jistot.

(Novinový úvodník – ovšem nikde nepublikovaný.)

Svět se ocitl ve zlomu. Tezovitost moderny už nemohla pokračovat, ale po jejím opuštění došlo k rychlé ztrátě hodnotových stupnic, k názorovému zmatku a poklesu občanské odpovědnosti i když se společnosti tváří jako morální a humánní. Ale jde o jen planý a falešný humanizmus plný hesel a proklamací, zůstávající však na povrchu společnosti jako pěna. Je to vidět především na politické sféře, kde se místo společensky prospěšných řešení prosazují mocenské ambice politiků, kteří zcela vyprázdnili obsah politiky a jen se snaží vyšplhat co nejrychleji nahoru (drsně se řídíce starým heslem o účelu co světí prostředky). Přestaly platit argumenty a místo nich nastoupila prázdná hesla, nicotné nabídky, falešný soucit a prázdné vize. Evropa sází na tzv. sociální stát, což je nefungující bastard mezi kapitalizmem a socializmem, který jen zneprůhledňuje hospodaření a nabízí maximální prostor korupci.

Falešná sociálnost, falešná solidarita a devalvace hodnotového systému (podporované až manažované médii) mají přímý vliv na situaci v umění.

I v umění jsou dnes nejaktivnější (a nejsnáze se dostávají nahoru) lidé prázdní, bez skrupulí, ochotní následovat obecné trendy, ochotní zapojit se do honby po povrchní atraktivnosti. Zdá se, že současné umění nepotřebuje talenty.

Možná však, že mé tvrzení o nepotřebnosti talentů není přesné.Ti, co se dostávají v uměleckém světě do popředí mají nějaký talent, ale je to spíše talent obchodníka, manažera, politika, atp. se všemi současnými, výše zmíněnými nectnostmi. Svět moderního umění byl typický tím, že dovolil vyrůst i těm, co tyto vlastnosti postrádali, dokonce téměř bez výjimky potvrzoval ty, co se vymykali, co stáli především o uspokojení z vlastní práce i když se často nedělo přímo, ale s větším či menším zpožděním. (To se dnes stává velmi zřídka a v žádném případě jako samozřejmost, jen jako výjimka, byť někdy přijímaná s velkým humbukem.) Čas jako by tu nehrál roli, vybrané hodnoty jsou pomocí informačního systému znovu a znovu potvrzovány.

Právě nadání umožňovalo umělcům rané i klasické moderny vybočovat z proudu, objevovat nové možnosti, odvažovat se výletů do mimouměleckých oblastí. Byl to risk a mnohdy končil ve slepé uličce. Současné umělecké trendy vytvořily z tohoto riskování konvenci. Honba za senzací, provokace a kurióznost jsou prioritami současného umění. Tam, kde kdysi existovala odvaha, často provázená utrpením, tam je dnes spekulace, kalkulace, touha po rychlém a hlavně mediálně viditelném úspěchu.

Zdá se, že nadaní jsou odsouzeni k neviditelnosti. Nebo ke konvenci, neboť ta jediná v záplavě kuriozit působí skoro revolučně.

Teoretici a historici umění zabývající se modernou a současností se stylizují do pozic tvůrců. Stávají se autory projektů při nichž používají umělce a umělecká díla jako materiál pro své projekty.

Touze po instantní slávě se nevyhýbají ani teoretici pracující s historickým uměním. Snaží se na své výstavy svést všechny poklady světa, aby tak dokázali svou hvězdnost. Někdy to vypadá jako závody kde vyhrává ten, co získá největší počet mediálně slavných děl.

A obecenstvo? To je většinou líné, alespoň to obecenstvo, které chápe, přesně dle panujících trendů, umělecké akce jako součást zábavního průmyslu. Lidé navštěvují výstavy především toho co již znají - známá jména, slavné oblasti. Nové a neznámé je nezajímá, pokud tomu ovšem nepředchází barnumská reklamní kampaň, ale v tom případě už nejdou do neznáma.

Dějiny moderního umění mají mnoho mezer a omylů. Zdá se, že obraz jimi vytvořený je z velké části fikcí, která simplifikuje a deformuje naši uměleckou minulost. (Na tuto skutečnost mělo, a stále má, vliv i nedávné politické rozvrstvení světa na uzavřené tábory.) Díky široké medializaci a v nezanedbatelné míře i agresivní propagaci některých velmocí, které chtěly ukázat sílu své kultury, je současný obraz dějin umění tak hluboce zarostlý do vědomí globální společnosti, že je téměř nemožné ho změnit, navíc se o to nikdo nepokouší. Budou-li napsány nové Dějiny moderního umění, určitě to nebude v dohlednu.

Touhu stát se instantní hvězdou vnímá současný svět jako respektovaný, až adorovaný způsob profesního a společenského růstu. Tento trend podporují (v zásadě umožňují) média, která jsou pokleslá asi všude na světě. Rezignovala na informační funkci. Chtějí se, a to až do nejmenších detailů (co si kupovat, co si oblékat, co jíst, atp. atd. a hlavně, co si máme a smíme myslet) podílet na řízení světa. Faktičnost už v médiích nehraje žádnou roli. A není to jen hloupost a nevzdělanost novinářů, často je to i cílená snaha médií přetvořit svět k obrazu svému (nebo k obrazu někoho komu vědomě či nevědomě slouží, což je však ta lepší, tedy čitelnější, varianta). Tento systém funguje ve všech vrstvách a podobách mediálních produktů, od bulváru až po tzv. intelektuální projevy. (I podoba intelektu degradovala.)

Nebezpečné je, že přílišná informovanost vede ke ztrátě soucitu.

Kdo není v médiích tak vlastně neexistuje, nemůže být významný. Média často přisoudí osobnostem a jevům obraz, který zůstává v mínění veřejnosti po léta nezměněn i když je jasné, že je v příkrém rozporu se skutečností.

Také muzea opustila svou tradiční funkci uchovávání dokladů lidské kultury a zaměřila se na cirkusově atraktivní výstavy a projekty. Mnoho z ředitelů velkých světových muzeí si je vědomo, že to, co dělají správné není, ale politici (kterých se ve většině bojí, poněvadž si chtějí zachovat svá místa) je tlačí k tomu, aby byli úspěšní, tzn. aby jejich muzea byla přeplněna návštěvníky, aby se o muzeálních projektech mluvilo, byla jich plná média, aby muzea představovala to nejkurióznější, nejluxusnější, nejznámější – staré i nové divy světa v podbízivém balení. Vědí, že kdyby opravdu dělali to, co muzea a společnost potřebují, snížil by se počet návštěvníků a oni by byli pokládáni za neschopné. A tak muzea místo, aby společnost kultivovala, podílí se na kulturní devastaci. Neučí citlivosti k světu, nenabízí zjemňování vnímání, kultivaci mysli, ale nabízí návštěvníkům něco z obecně požadovaného cirkusu. Stávají se tak nedílnou součástí zábavního průmyslu.

Jako velké umělecké hvězdy jsou představováni lidé bez skrupulí a (jak jsem již výše uvedl), bez nadání. Jsou nám vnucováni pitomci s pitomým dílem i životem jako projevy geniality a většina společnosti to pokládá za normální.

Jako by se vše otočilo. Být zkušený a profesionální je na závadu. Vyžaduje se nezkušenost až barbarství. Poznání je považováno za charakterovou vadu, vzdělání a porozumění za zbytečnost. Hudebníci se dnes často pyšní tím, že neumějí noty. Je samozřejmě možné tvořit dobrou hudbu bez této znalosti, ale pyšnit se tím je známkou duševní zaostalosti.

(Omlouvám se výjimkám ve všech oblastech.)

Pokusím se to rozvést.

Rozumím touze po zbavení se profesionálních deformací, snaze o bezprostřední vztah k tvorbě. Rozumím nadšení z dětské kresby, z tvorby přírodních národů, z insitního a naivního umění, chápu význam čerstvosti a neotřelosti, ale obdiv k hledání nových oblastí, jímž byla moderna prosycena, se dnes změnilo v příklon k vulgárnosti, drzosti, nevzdělanosti, primitivnosti. Jakoby společnost chtěla být insulována, jako by masochisticky vyhledávala to, co jí uráží a devalvuje.

Zdá se, že evropsky orientovaná společnost, ztratila nobilitu (má to patrně něco společného se ztrátou boha a vytvářením instantních idolů).

Zdá se, že pokleslost je nejvýraznějším znakem současnosti. Na začátku 20. století obsahovala pokleslost ještě občasné stopy hrdinství (tento pojem by potřeboval očistit či znovu naplnit), ale na jeho konci se už projevila bez příměsí kladných prvků.

Nejvyšší stupeň pokleslosti nalézám ve světě informací. Degradace informace jako fenoménu je tak příkrá, tak všeobecná a tak nebezpečná, že pro mne reprezentuje to největší nebezpečí současného světa. Informace ztratila veškerou validitu a změnila se v bezuzdnou hru s pojmy. Stala se přitom nejrozšířenějším zbožím a zasahuje všechny oblasti lidského dění. Bojím se informací.

Tato situace má, samozřejmě, devastující vliv i na svět umění. Na jedné straně učinila přemíra umělců, uměleckých děl, galerií a muzeí, trhů s uměním, atp. z uměleckých děl pouhý druh informace. Ukazuje se, že většina uměleckých děl funguje jen když jsou převedena do jazyka informací a jen v souvislostech s dalšími informacemi, které je doplňují a teprve tak dotvářejí jejich smysl a význam. Na druhé straně se umělecká díla stala druhem výrobku s utilitárním zaměřením na tzv. umělecké sběratelství, které dnes funguje především jako klasifikační hledisko společenského postavení.

Pokleslost se protavila do nejvyšších met umění (dá-li se to tak nazvat), tedy do těch nejvýše oceňovaných a propagovaných uměleckých děl a jejich autorů, uměleckých teoretiků, kritiků a supersběratelů.

Kdybych byl požádán, abych označil typické povrchní a vtíravé kýče současného světového výtvarného umění, vybral bych bez váhání díla a životy tvůrců jako jsou Damian Hirst, Jeff Koons a architektka Zaha Hadid. Nejsou zdaleka jediní, jen typičtí. Tito umělci používají velká gesta, speciální materiály, zažité ikony, pseudohumanistické postoje. Typická je pro ně blízkost obecnému vkusu a zároveň určitá distance od něj a k tomu gesto protestu, který však není protestem, jen zneužitím symbolu protestu. Především z jejich děl čiší touha upoutat, být viděn, přinášet instantní hodnoty. A to je esence kýče.

Právě tito lidé a jejich díla se objevují na nejvyšších místech nejrůznějších žebříčků lidských hodnot vévodících světu informací, který zároveň tyto pochybné hodnoty propaguje a kodifikuje. Jsou nejúspěšnější, nejprodávanější, nejdražší.

Média si neomylně vybírají ke zveřejnění jen určitý typ informací, který potvrzuje již vládnoucí pokleslost a tím vytváří zdání obecného vkusu. A jelikož svět informací je dnes tím nejsilnějším formotvorným elementem (i když žádnou skutečnou formu nevytváří), jsou tvrzení notoricky prezentovaná médii podvědomě vnímána jako zásadní životní kód.

I když vím, že dnes už nelze mluvit o avantgardě, poněvadž se stala historickým pojmem, přesto se mě dere přes rty prohlášení, že „dnes je i avantgarda kýčem“, protože takové prohlášení dobře ilustruje současný stav. Svět médií je schopen přiřadit jakémukoli pojmu jakýkoli obsah a vytvořit tak virtuální svět, který se reálnému nepodobá, přesto ho nepřetržitě ovlivňuje a traumatizuje. A v procesu libovolného přiřazování pojmů a neexistence jasných kót se může stát i kýč avantgardou.

Neschopnost propojení virtuálního světa se světem reálným vede k obecné destabilizaci hodnot a následně celých lidských společenství. Nahrává vzniku diktatur i když se tyto diktatury mohou představovat jako typy „vyšší“ demokracie.

Současné společnosti (a znovu zdůrazňuji, že hovořím o společnostech tzv. západního typu) jsou plné nejen totálních nevzdělanců, ale především polovzdělaných fachidiotů, kteří svojí schopnost porozumět funkci nějakého zařízení, stroje či organizace, zaměňují za vzdělanost.

Morální nevyrovnanost, která je zdrojem či završením (neumím se rozhodnout) tohoto procesu, pramení z rozpadu společenství založených na důrazném a především duchovním sdílení společných hodnot. Současná společenství jsou tmelena stále hustší a hustší sítí zákonů a nařízení, poněvadž důvěra v jedince se vytratila (úměrně tomu jak individuální ega rostou) a je nutné opříst občana sítí pravidel, aby nesešel z požadované cesty.

Všechny současné společnosti, ať se tváří sebedemokratičtěji, mají v sobě prvky totality, které jsou zdůvodňovány ochranou životů a zdraví občanů či péčí o obecný blahobyt. A těchto totalitních prvků nekontrolovaně přibývá.

Umělci dneška přesto, že v převážné většině volí formy i obsahy obecně těžko srozumitelné, přesto očekávají obecné přijímání jejich děl. Často se snaží vyjadřovat ke společenským a politickým jevům tohoto světa a rovněž očekávají, že jejich postoj bude chápán jako mesiášská odpověď a proto patřičně oslavován.

I podoba současného uměleckého díla je problematická. Umělci si osobují právo neomezené svobody ve volbě prostředků i témat. I v tom se objevuje velká opovážlivost umění (umělců). Jakoby vymizela pokora. (A připomínám, že pokora se blíží víc hrdosti než defenzívě.)

ROVNOBĚŽKY SE LÍBAJÍ V NEKONEČNU

Marcel Duchamp nám sdělil, že umělecké dílo je smrtelné, že být uměním není nic trvalého, že jde jen o propůjčenost, ale současní umělci přesto, že toto Duchampovo poselství svobody, nezávislosti a odpovědnosti většinou znají a hlásí se k němu, respektují jen jeho část. Jak jsem již uvedl, umělci si při tvorbě díla osobují veškerá práva, překračují veškerá tabu, obsahová i formální, ale v okamžiku, kdy se jejich tvorbě dostane pozornosti, začnou se chovat jako by vytvořili nezaměnitelné dílo, které musí být zachováno pro věčnost.

(Vzpomínám na událost někdy kolem roku 1980. Z Beuysova objektu vystaveného v Kunstmuseu v Bochumu se ztratil kámen. Zcela obyčejný, drobný, nalezený kámen, který J.B. vložil do své instalace, kde byl jedním z mnoha prvků. Po zjištění ztráty prohlásil autor kámen za zcela jedinečný, nenahraditelný a jeho zcizení za devastaci celého díla. Jsem přesvědčen, že kdyby někdo kámen tajně vyměnil za podobný, autor by nezjistil nic, ale v okamžiku, kdy bylo možné se zvýraznit a – nechci mu sahat do svědomí - získat poměrně slušnou sumu peněz, J.B. prohlásil, že kámen byl zcela jedinečný, posvěcený dotekem umělcova génia a jako takový nenahraditelný. Pro toho, kdo zná Beuysovo prohlášení o tom, jak každý člověk může být umělec, atp., působí takové jednání jako zrada vlastních postojů.)

Umělecké školy neučí morálce, spíše se jí důsledně vyhýbají. Dělají všechno proto, aby posílily ega studentů. Od začátku jim představují studijní práci jako uměleckou tvorbu schopnou samostatné existence a tím anulují význam studia. Školy se tak stávají pouhým zastřešením bujících talentů i netalentů a slouží v nejlepším případě jen jako odrazový můstek k předpokládané kariéře.

Když jsem si položil otázku co by se stalo, kdyby nějaký neznámý „marťanský“ virus vynuloval veškerá umělecká díla (neřeším jak by se to dalo technicky zvládnout, je to jen bláznivá fikce), našel jsem v zásadě odpovědi dvě – buď by se mezera okamžitě zaplnila horečně vytvořenými novými díly více méně spekulujícími s pamětí nebo by společnost poznala, že lze žít bez umění.

A lze žít bez umění? Abychom na tuto otázku uměli odpovědět, musíme se nejdříve zeptat co dnes vlastně umění je? Obávám se, že v takto chaoticky strukturované společnosti bez přítomnosti obecně sdílených hodnost, je definice umění nemožná.

Možná však, že umění leží na opačné straně než ho hledáme. A ta opačnost se stále stěhuje.

Možná, že umění je výsadou bohů, kteří nám jen občas dají pocítit jeho sílu.

A možná, že je to všechno fikce, že si jen namlouváme, že umění někde spatřujeme, abychom si tak dodali důležitosti.

Bylo by asi důstojnější přiznat, že se nám umění vymklo ze srdcí i mozků a nevíme si s ním rady.

Christ sings a crucified song.

He doesn’t sing. Cries for long.

A birdie twittles around his head.

Beauty is sad

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com