Akty a kresby
Fluxus
U zrodu Fluxu určitě stojí hudební skladatel John Cage, který na konci 50. let vedl kurz Experimentální kompozice na New School for Social Research v New Yorku, který navštěvovala řada pozdějších význačných příslušníků hnutí Fluxus: Jackson Mac Low, Al Hansen, George Brecht, Dick Higgins.
Zajímavá je skutečnost, že většina z posluchačů neměla hudební zázemí. Jackson Mac Low a Dick Higgins se v té době zabývali literaturou, Al Hansenova jediná zkušenost s hudbou bylo svržení piana z 5. patra ve Frankfurtu během 2. světové války, když sloužil v americké armádě jako parašutista. George Brecht byl chemik.
Zásadním organizačním fenoménem Fluxu, nepostrádajícím aspekty dogmatizmu, byl George Maciunas, původem litevec, který připlul s rodiči do USA v roce 1944 a posléze tam vystudoval architekturu a design. Jeho touha po absolutní demokracii byla promíchaná s prvky komunistické ideologie (určitě nechtěnými, ale viditelnými) a s touhou po absolutním vítězství Fluxismu tak, jak si ho sám představoval.
George Maciunas se seznámil s myšlenkami tehdejšího experimentálního umění, když pracoval jako designér pro New Yorkskou galerii ve které právě prezentovali svou práci konkrétní básník Jackson Mac Low a La Mont Young, hudebník snažící se o nalezení minimalistických struktur. Práce na katalogu, který se měnil v antologii, George Maciunase uchvátila a ovlivnila. Se vší vervou své nepokojné osobnosti se vrhl do velkolepé organizační práce. Velmi brzo objevil řadu umělců zabývajících se podobnými experimenty a pokusil se je strukturovaně zorganizovat jako jakousi uměleckou armádu pod štítem do jehož záhlaví vynalezl termín Fluxus (který znamená něco jako proud, tok - anglicky to flow, údajně prý také náhodu). Ve spojení s výše zmíněnými umělci zpracoval Maciunas "Antologii náhodných operací" (An Anthology of chance operations), která obsahovala zásadní díla newyorkských umělců předznamenávajících a téměř již definujících následný Fluxus. Přestože publikace byla připravena už v r. 1961, její vydání se pozdrželo až do r. 1963 protože George Maciunas odjel před svými věřiteli do Německa, ale přitom nepřestal povzbuzovat nalezené kontakty s newyorkskými umělci.
Maciunasova představa byla založena na resuscitaci dada. Estetika vycházející z principu "udělej si sám" zásadně preferovala jednoduchost a gagovost před složitými uměleckými gesty stejně jako varovala před zapojením do uměleckého trhu. Od dada se Fluxus odlišoval pozitivní sociální a komunikační strategií. Fluxové publikace, nejčastěji krabičky s objekty či potištěnými kartičkami, měly být masově produkovány, ale jak to v avantgardě bývá, zůstalo u desítek exemplářů vyrobených samotným Maciunasem, které se pak následně staly vyhledávanými sběratelskými objekty.
I když Maciunasova ediční činnost byla bohatá, existovaly vedle toho další edice, většinou formálně tradičnější. Asi nejdůležitější byl "Something else press" Dicka Higginse. Ten vydával řadu drobných publikací zasvěcených různým aspektům Fluxové činnosti a občasně i velké antologie jako např. Cageovy "Notations".
George Maciunas zavedl pro Fluxus formu "koncertů", kdy se na jevišti prováděla nejrůznější, většinou kratinká events, často záměrně směšná. Maciunas si přál, aby předvádějící byli formálně oblečeni, ve smokinku či fraku, ale tomu se umělci vzpírali a proto docházelo k řadě roztržek. George Maciunas si osoboval právo určovat (a to velmi rigidně) podobu a průběh fluxových akcí. To naráželo na představy umělců, kteří nebývali ochotni modifikovat své představy podle Maciunasova předpisu. A tak Fluxus byl v neustálém varu.
Umělci střídavě George Maciunase milovali a nenáviděli. Ten stále pracoval na mnoha projektech a jeho mysl hledala další teritoria, která by mohl obsadit svou tvůrčí fantazií. Maciunasovou touhou bylo vytvořit Fluxový životní styl a proto vyhledával a vytvářel věci a události (events), které zasahovaly do všech oborů lidské činnosti. A tak můžeme objevit Fluxové sporty, kuchařské recepty, módu, samozřejmě obrazy, hudbu, tanec, filmy, apod.
Maciunas se také snažil založit nějaké trvalejší středisko, pokoušel se zakoupit ostrov (Ginger Island, Britské Panenské ostrovy), později se mu podařilo založit v Massachusetts kolonii "New Bauhaus", která se skládala ze 17 domů. Byl nesmírně podnikavý.
V New Yorku byl jeden z prvních co pracoval na změně dělnické čtvrti v uměleckou kolonii SOHO přestavováním průmyslových objektů v obytné "lofty". Přílišný enthuziasmus ho často vedl k mylným odhadům nákladů a proto se dostával do sporů s věřiteli. Bohužel, dostal se i do sporu s mafií, kterou byl zbit tak, že ztratil jedno oko.
Největší část Fluxových aktivit se odehrávala v rovině komorních akcí, které se odehrávaly ve velké většině v interiérech před publikem, v tom byl Fluxus vlastně typem divadla. Jen někteří umělci nebo skupiny (jako Hi red center) prováděli své akce v exteriérech. Když se okruh Maciunasovým píděním rozšířil, objevila se větší šíře používaných prostředků. Velká část Fluxových aktivit existovala v návodech, instrukcích většinou vytištěných na kartičkách, které tvořily náplň zmíněných krabicových publikací.
Z americké sekce Fluxu (dá-li se to tak nazvat) je nutno zmínit minimalistického George Brechta, který inklinoval k východním filozofiím a Roberta Wattse, jehož práce obsahovala prvky pop-artu, ale také v minimalistické podobě. Ke kmenovým Fluxovým autorům patřil i zakladatel videoartu Nam June Paik, jehož robustní nadání polarizovalo od hudby přes razantní events až k výtvarnému objektu, aby zakotvilo s prácí s videem.
Francouzské oblasti dominovali dva rozdílní umělci: mnohomluvný a výbušný Ben Vautier a kultivovaný Robert Filliou. Německu vévodil Joseph Beuys a Thomas Schmidt. Wolf Vostel s Fluxem koketoval, jeho barokní happeningy byly od Fluxových neodadaistických principů hodně daleko, ale některé jeho objekty zase ideu Fluxu naplňovaly. Na severu Evropy působili Edi Koepcke a Fluxový benjamínek Eric Andersen. Japonsko reprezentovala Yoko Ono, která ale brzy přesídlila do USA a tak za Japonsko je nutné především jmenovat jemnou Chieko (později Mieko) Shiomi a Aya, jehož magické dřevěné krabičky do kterých se strkaly prsty, patří k nejkrásnějším a nejjednodušším hmatovým objektům 20. století.
Pro východní Evropu jmenoval George Maciunas ředitelem (director of Fluxus East) českého umělce Milana Knížáka.
V současnosti se pojem Fluxus používá pro celé akční hnutí 60. let 20. století. Zahrnuje i happeningy Allana Kaprowa či Jean Jacques Lebela, Vídeňské akcionisty a převážnou část vizuální poezie. Pojem Fluxus dnes pokrývá široké pole všech akčních a umělecky netradičních aktivit, které vznikaly v 60. letech. Impulsy Fluxu lze najít v řadě pozdějších uměleckých hnutí.
Fluxus ovlivnil známý italský postmoderní design i italské arte povera, dal základ mail artu a současným hudebním aktivitám využívajícím hudební nosiče jako nástroje a pracující formou zvukové koláže a nehudební akce, spolupůsobil při expanzi knižního designu.
Akcentem na drobné události lidského života a strháváním model oficiálnosti ovlivnil i podobu současné demokracie. Fluxus jako princip se do oblasti umění (a skrze ní i do každodenního života) stále vrací a působí jako inspirativní impuls pro řadu oborů lidské činnosti.
zpět na Akce