1968
Barbaři před branami
Barbaři před branami?
Počínání Národní galerie vzbuzuje úžas
Vedle zpráv o korupčních kauzách, proložených záběry na bombardovaná města kdesi na Blízkém východě, vypadají zprávy z kultury obvykle jako nudná selanka. Občas se ovšem stane, že jinak ctihodné instituce dokážou konkurovat i drsnému zpravodajství.
Za dobu krátkého působení nového ředitele stihla Národní galerie zlikvidovat čtyři roky starou expozici českého umění 19. století v Jiřském klášteře na Pražském hradě, ne o mnoho starší expozici kubistického umění v Domě u Černé Matky Boží na Starém Městě, dále zpracovat plán na likvidaci dva roky staré expozice umění Asie a starověkého Středomoří připravenou ve spolupráci s Národním muzeem v Paláci Kinských, naplánovat stěhování expozice francouzského umění z Veletržního paláce do Paláce Kinských a gotického umění z Anežského kláštera do Salmovského paláce na Hradčanech.
Nikde na světě neexistuje galerie či muzeum, které by tak nesmyslně a za (v rámci kultury) obrovské sumy peněz přesouvaly své stálé expozice. Stále slyšíme nářky, že lidé nemají vztah k výtvarným dílům, ale jak si jej mají vytvořit, když klíčové galerijní sbírky jsou buď nepřístupné (protože se stěhují), nebo každý rok někde jinde a uspořádány nějak jinak? Velká muzea a galerie se proto nestěhují buď nikdy, nebo jednou za desítky let, zpravidla když je pro ně postavena nová budova.
Současný ředitel své zkušenosti s prostředím Národní galerie, kterou už přes rok vede, nasbíral před pětadvaceti lety v jejím lektorském oddělení – tedy na místě, které tehdy mohl zastávat kdokoli se zájmem o výtvarno. O to víc zaráží razance jeho zásahů do expozic a sbírek, ke kterým buď už přistoupil nebo je teprve chystá.
Pro současnou situaci Národní galerie je příznačné, že prvním mediálně vděčným tématem bylo – technicky a finančně jistě nijak snadné – odstěhování monumentálního odlitku Rodinovy sochy Honoré de Balzaca z vestibulu Veletržního paláce hlouběji do vstupní haly, což bylo inzerováno jako významné nakročení k revitalizaci galerie. Ředitel Rösel už tehdy ohlásil další pohyby děl a skutečně zanedlouho přistoupil k odstranění objektů a soch z prostranství před Veletržním palácem, které podle něj na prostranství překážely. Záběry zachycující obrazoboreckou destrukci soch byly zneklidňující. Ještě víc ale zneklidňuje představa, že máme Národní galerii, jíž sochy jaksi překážejí. Že jsou tu jakoby „navíc“ – že brání její „revitalizaci.“
Připomeňme, že šlo o sochy klasiků českého umění druhé poloviny 20. století jakými byli (či jsou) Karel Malich, Karel Nepraš, Stanislav Kolíbal, Aleš Veselý a Milan Knížák. Vysvětlení ředitele Rösela, že uprázdněné prostranství před Veletržním palácem bude sloužit „interaktivním“ činnostem, je podivné. Sochy před galerií moderního umění jsou přece běžnou a taky vděčnou záležitostí a právě tou nejlepší upoutávkou na obsah, který v sobě galerijní instituce skrývá. Najdeme je před Národní galerií ve Washingtonu právě tak jako před mnichovskými Pinakotékami. Řeči o „interaktivitě“ proto v této souvislosti působí poněkud amatérsky.
Z exteriérových i interiérových nástupních prostor do Veletržního paláce tedy zmizela monumentální, sebejistá díla „patriarchů“ moderního a současného umění. Co tam bude místo nich? Nejde jen o provolávání plytkých hesel o „revitalizacích“ a „interaktivitě,“ které má zastřít podstatu věci? Pronajmou se uvolněná místa pro kavárenské stolky s reklamou potištěnými slunečníky? K čemu? Kdo spočítá, kolik kavárenské stolky přivedou do galerie a tedy na cestu k umění lidí? Ale jde ještě vůbec o to přivést lidi k umění? To, že Národní galerie přistoupí k demontáži uměleckých děl a ještě se tím chlubí, naznačuje pravý opak. Zdá se, že barbaři nejsou před branami, ale dávno už za nimi.
Ivana Kyzourová
historička umění
Publikováno v Právu 24. 8. 2012