Nová asymetrie, 1983
DALŠÍ VESMÍR?
Stáří, nemoc (či co) mně přineslo věčné kino. Jakmile zavřu oči, a k jejich zavření mne stále něco nutí, začne promítání zcela odlišných dějů a věcí než je můj všední život. Lidé, události, problémy, zkrátka vše co se mě promítá, s mým životem nesouvisí, alespoň ne tak, abych to poznal. (Možná, že je pro to nějaké medicínské vysvětlení, ale já ho neznám.) Jakoby ve mně existoval další svět.
Jsme nositelé dalších světů?
Je v každém z nás další vesmír do kterého nám stáří dovolí nahlédnout?
Odpovídá to mému dlouhodobému uvažování o možnosti být součástí a zároveň celkem téhož. Žít ve vesmíru a vesmír obsahovat. To by znamenalo, že neexistuje čas. Když se negativní - pozitivní velké a malé, atp., do sebe ustavičně hroutí, tak to anuluje čas.
Je možné, že obsahujeme tutéž entitu v níž jsme obsaženi? Asi ano, když mě to napadá. Naše myšlenky jsou balónky, které se odrážejí od klenby nekonečna, dál nemohou. Jednoduše řečeno, všechno co je v nás jakkoliv skryto je reálné (to ovšem neznamená, že to lze tzv. realizovat). Všechny naše možnosti (cokoliv v jakékoliv podobě) jsou reálné. (Myslím reálné svou existencí nikoliv možností využití…)
To vše i s řadou podtémat promýšlím už dlouho, minimálně od 70tých let (kdy jsem se poprvé začal cítit dospělý, tedy nějak starý), ale stále se mě to znovu otevírá, znovu se mě to nabízí, tlačí to na mě…
BÝT V NĚČEM OBSAŽEN A ZÁROVEŇ TO NĚCO OBSAHOVAT
DĚDEČKA JAKO DÍTĚ CHOVAT A ZÁROVEŇ BÝT TÍM DĚDĚČKEM KOJEN
SÁM PŘED SEBOU SE V SOBĚ SCHOVAT