Česká krajina X, 1990, laminát, modurit, akryl, 68x32x28 cm
JE TOHLE TYPICKÝ DEN?
Ráno jsem šel na AVU, kde ještě dojíždím doktorandské studium, tedy do školy, kterou jsem v roce 1989-90 zcela proměnil a byl jejím prvním rektorem. Stojím ve vestibulu, kolem prochází novopečený prorektor.
(Mimochodem, jako mnoho nových pedagogů Akademie je ze Slovenska. Kladu si otázku, proč jsou přátelé ze Slovenska u nás tak úspěšní? Nacházím jedinou odpověď: z vděku, že mohou být v Praze, která je často vysněnou destinací našich východních bratří, jsou o něco loajálnější než my Češi. Chtěl bych dodat, že náhodou je to manžel mé bývalé žákyně, také ze Slovenska.)
Chlapec prošel kolem mne a nepozdravil. Zavolal jsem na něj a upozornil ho, že zapomněl pozdravit. Koktal. Asi ho to doma nenaučili.
Akademie pořádá závěrečnou výstavu a zdá se, že je opravdu internacionální, poněvadž na hlavní straně pozvánky je natištěno MAKE ACADEMY GREAT AGAIN a na rubu je uveden název výstavy NEW WAVE. Rozumím tomu, že je dobré, když studenti školy a návštěvníci výstavy ovládají angličtinu, ale pořád se nemohu zbavit dojmu, že jsme v Praze a úředním jazykem je čeština. Možná, že se AVU hlásí k americké menšině, která v Praze žije, alespoň její současná úroveň by tomu odpovídala. Vše originální je potlačováno, vládnou přiváté trendy. Tak to ostatně předepisuje i dementní RUV (Registr uměleckých výsledků, později výkonů), kterým se vysoké umělecké školy řídí. Upozorňuji, že je to čistá pravda, není to vtip.
Pak jsem šel na výstavu Gerharda Richtera v Paláci Kinských, která mě velmi zklamala.
Neměl jsem o tvorbě G. Richtera vysoké mínění, považoval jsem ho za běžnou německou konfekci, ale pražská výstava ho představila jako unylého kýčaře bez nápadu. Velká část Richterových obrazů vychází z fotografií. Důvod, proč malovat se často vytrácí. Původní fotografie by stačila.
Ve výstavních sálech mě pronásledoval hlídač se zbraní a neustále mě upozorňoval, že jsem moc blízko obrazu a významně přitom potěžkával zbraň. Měl jsem pocit, že mě zatknou. Nevím, bylo-li to nařízení současného ředitele, který se se mnou soudí, ale zdá se, že v tomto dni je moje bytost nějakou vyšší mocí předurčena k inzultacím.
Ale to nebyl konec.
Došel jsem pěšky na Uhelný trh, kde je stanoviště taxíků a chtěl jsem pro zbytek cesty použít vůz. Otevřel jsem dveře taxíku, pozdravil a zeptal se, zda je volný. Ano, odpověděl šofér a optal se mi kam jedu. Na Rašínovo nábřeží, odvětil jsem. Šofér se na chvilku odmlčel, patrně v duchu počítal a drsně řekl: „Tam nejedu, je to moc blízko“.
Vztekle jsem zabouchl dveře.
Večer jsem viděl v televizi Babiše s jeho primitivními kydy, kterými chce zahnat argumenty protivníků. Jestli jsou průzkumy volebních preferencí pravdivé, pak jsme národ, který si zaslouží být vymazán z mapy.
Stydím se za to, že existují lidé, kterým nevadí, že se do čela státu dere bývalý komunistický kádr, spolupracovník StB, člověk s pochybně nabytým majetkem a s nezřízenou touhou ovládnout státní kasu. Velký majetek potřebuje velké peníze, hlavně z dotací.
Zdá se, že Čechům je odzvoněno. Stačí si jen poslechnout současný jazyk, kterým mladá generace dává najevo, jak málo je jí čeština drahá. Světové esperanto, tedy primitivní angličtina, vládne všem mezinárodním fórům. Mluví jí sportovci, vědci, kulturníci, politici … dostává se i do našeho každodenního jazyka. Lajkujeme, hejtujeme. Vo co gou? Máme přece levl a sme kůl.
Sorryjako
Milan Knížák
P.S.
A přitom čeština je tak krásná a bohatá.