Generální ředitel NG v Praze
JEDEN Z NOVÝCH MÝTŮ
V posledním čísle časopisu OSA „Autor in“ vyšel 3. díl textu Paralelní svět od Vladimíra Mertlíka popisující začátky big beatu u nás. Chápu, že autor tento typ hudby adoruje, poněvadž znamenal ve své době v oživení české scény, které komunisté dovolovali jen mravné historické tance či bujaré projevy lidové hudby. Bylo toho tehdy tolik, že moje generace, která žila padesátá léta v pubertě, dodnes nesnáší lidovou hudbu a má potíže přijmout i nové a zajímavé interpretace.
Co mi na textu vadí, je jeho nekritičnost. Jsem svědkem té doby a nesděluji zde názor, který jsem si vytvořil dnes, ale to, co jsem pociťoval jako mladík, kterého, samozřejmě, fascinovala americká hudba a který od dětství zuřivě lovil na rádiu Laxík a Junik (Luxembourg a Munich, vysílání pro americkou armádu), které byly plné rané rockové hudby.
Miki Volek neuměl zpívat, ale byl pracovitý a přesně kopíroval grify zahraničních zpěváků a tak se stal idolem. Národní písničku zazpívat neuměl. Ani Pavel Sedláček neměl velký hlas ani „image“, ale falešně jako Miki nezpíval. Tihle a další rock & roll zpívající chlapci nebyli velkými a originálními zpěváky, ale byli první. Česká rocková scéna nebyla tak zuřivá a fascinující jak je líčeno ve zmíněném textu, ale určitě měla vliv na populární hudební scénu. Vliv na obecnou populaci byl, bohužel, nevýznamný.
Na konci padesátých let bylo velmi málo originálních českých rockových počinů. Jiří Suchý, který přišel s originální českou tvorbou i když také ovlivněnou Američany, především čerpal z jazzové hudby.
Nechci rozebírat problémy textu v „Autor in“, jen bych chtěl poukázat na to, že maskováním a vytvářením nových mýtů ničemu nepomáháme, naopak.
Po roce 1989 jsem bláhově věřil, že se přikloníme k pravdě, poněvadž komunistický režim byl založen na lži a předstírání. Bohužel, brzy jsem se přesvědčil, jak jsem se mýlil a toto přesvědčení je čím dál silnější. Jako bychom ztratili paměť a odpovědnost.