Židle ze série COCUB, 1972
Národní galerie neprofesionální
Moderní sbírka Národní galerie v Praze představuje první výstavu pod novým vedením i když se nejedná o výstavu Národní galerie, ale o výsledek několikaletého grantu vědeckého střediska Akademie výtvarných umění v Praze. V tom je první problém této výstavy.
Výstava měla být završením dlouhodobé vědecké práce, přesto se v měsících před jejím zahájením několikrát měnilo téma, chyběl soupis exponátů a výstava nebyla dostatečně profesně připravena. Zajímalo by mě zda byly prostředky poskytnuté grantem opravdu řádně využity. Nepochybuji, že účty jsou v pořádku, ale nevěřím, že odvedená vědecká práce odpovídá nárokům v branži obvyklým.
To však nelze běžně kontrolovat a na to asi řešitelé spoléhali.
Důkazem nepřipravenosti a zmatku bylo i to, že Veletržní palác musel být kvůli výstavbě této výstavy uzavřen pro veřejnost, což se za posledních 12 let nikdy nestalo.
Výstava sama je totálně zmatená, nelze vystopovat důvody, které vedly k prezentované instalaci a na dotaz odpovídají tvůrci výstavy, že je to záměr.
Pokud to opravdu záměr je, tak je to špatný záměr. I výstava, která má prezentovat názorový zmatek musí být strukturovaná, to by měl i průměrný kurátor vědět.
Výstava má matoucí název „Ostrovy odporu“, což neodpovídá skutečnosti. Trendy, kterých se podle německých, italských a ruských vzorů chopili někteří mladí čeští umělci 80.let (hlavně ze skupiny Tvrdohlavých) byly tehdy podporovány i oficiálním tiskem, Výstavní akce byly většinou pořádány pod záštitou oficiálního Svazu socialistické mládeže.
Po listopadu 89 se nikdo z vystavujících nedostal do konfliktu s režimem, naopak, většina prezentovaných autorů se rychle oficializovala, stali se z nich uznávaní a veřejně působící umělci. A jejich mladší následovníci pozvolna přicházející z uměleckých škol, jsou držitelé cen, grantů a jsou prezentováni na oficiálních výstavách. Název „Ostrovy odporu“ je tedy matoucí.
Co je však asi nejhorší je skutečnost, že výstava, která se tváří jako důsledný popis české scény posledních třiceti let, je jen subjektivním výběrem děl a autorů podle náklonností kurátorů výstavy manželů Ševčíkových. Z velké většiny se jedná o díla napodobující většinové světové trendy prosáklé komercí a to ještě v bojácné maločeské podobě. Pro návštěvníka znalého vývoje umění v posledním čtvrtstoletí je tato přehlídka ukázkou českého epigonství, malodušnosti a názorového zmatku.
V České republice určitě vznikla řada důležitých děl, které vnášejí na světovou scénu osobité postoje, ale ta na této výstavě nejsou a nebo jsou zasuta mezi bezvýznamnými objekty.
Nepřipravenost autorů výstavy (a držitelů grantu) dokládá i to, že k zahájení výstavy nebyl připraven katalog a ani dodnes není k dispozici. To se za posledních 12 let nikdy nestalo.
Jedná se tedy o po všech stránkách neprofesionální projekt, který dělá ostudu jak AVU tak NG v Praze.