Nová asymetrie, 1983
Nechte se ochočit Koniášem, pardon Halíkem
Kněz Tomáš Halík, který hlásá porozumění mezi kulturami není schopen nalézt porozumění mezi lidmi. Uchyluje se k nejprimitivnějším praktikám, například k falešné interpretaci Klausova projevu. Prezident republiky ve své Svatováclavské řeči v žádném případě nevystupoval proti sociálnímu chování státu, ale odsoudil, a v tom s ním víc než souhlasím, takové formy sociálního státu, které vedou k nespravedlivému přerozdělování prostředků a k oslabování občanské angažovanosti.
Tomáš Halík, který si sám brousil zuby na prezidentské křeslo (a možná ho tyto ambice ještě neopustily), považuje V. Klause za nepřítele a odmítá na něm nalézt cokoliv pozitivního. Vyhlašuje proti němu křižácké tažení a tím se odsouvá do středověku, prohlubuje propast mezi katolickou církví a zbytkem společnosti a představuje církev jako levicovou politickou stranu.
Vždycky jsem si představoval, že role moderního kněze je především v hledání a akcentování pout mezi lidmi, ale koniášské horlení se míjí dobou i účinkem. Možná by měl páter Halík pálit Klausovy knihy před kostelem, kde káže.
Role Václava Klause je nesmírně důležitá. Mám radost, že prezident našel jasnou a konkrétní formu, kterou dává najevo své postoje, kterými až vizionářsky odhaduje téměř vše, co zmítá evropskou společností. To, že Klaus zdůrazňuje pojmy jako vlastenectví, osobní odpovědnost, úcta ke svobodě, atp., je v současném politickém světě ojedinělé a přitom nesmírně důležité.
Svět se sekularizuje a zapomíná se na to, že některé hodnoty sekularizovat nelze. Jsou tradice, které musí být ctěny, poněvadž dávají smysl lidské existenci a pokud i v nich dochází ke změnám, tak takové změny se dějí evolučně. Musí samovolně vycházet z logiky společenského dění a nikoliv, aby byly společností násilně implantovány. Jsou oblasti, které musíme střežit, abychom ochránili sami sebe. V. Klaus se o to snaží a že zatím zůstává v politickém světě téměř ojedinělý, je mu jen ke cti.
Milan Knížák