Asibásně Etwagedichte Probable poems, německý překlad M. Spielmann anglický Paul Wilson Copyright M. Knížák, 1982
Svoboda s prsty agrese
SVOBODA S PRSTY AGRESE
Už dlouho přemýšlím o zbytečnosti řady ministerstev. Nikdy jsem nepochopil, proč existuje Ministerstvo průmyslu a obchodu, když každý průmyslový podnik či obchod dělá svojí obchodní politiku sám. Dovedu si představit obchodní agenty působící na ambasádách propagující naše výrobky a usnadňující jednání s podniky na druhé straně, ale proč na to máme ministerstvo? Zrovna tak Ministerstvo místního rozvoje. A další. A samozřejmě Ministerstvo kultury.
Nemyslím si, že se mají ministerstva slučovat, tím se pouze ušetří plat ministra a to, nezlobte se, neznamená v rozpočtu vůbec nic.
Když jsem působil v NG, tak jsem se s mým ekonomickým náměstkem, který bohužel již odešel do věčných lovišť, pokusil zkonstruovat zánik Ministerstva kultury. Vypočítali jsme, že by celý proces, pokud by existoval souhlas vlády a parlament schválil příslušné zákony, trval 3 roky. K tomu vezměme roční rezervní lhůtu a máme jedno funkční období ministra. Ale bohužel, žádný ministr nechce likvidovat své ministerstvo, naopak, chce se ukázat jako obratný politik, aby tak postoupil dál na žebříčku moci. Nejlepší jsou ti ministři, kteří nemají k subjektu ministerstva žádný vztah. Těm jde jenom o to, proslavit se velkými státnickými činy a resort je jim v podstatě lhostejný.
Kdyby se funkce ministerstva rozložily na instituce, které tu činnost stejně vykonávají, aby jí pak poslali ministerstvu k mocenskému rozhodování, nic by nebránilo ministerstvo odstranit. Stačil by odbor o několika lidech při Ministerstvu financi či lépe na Úřadu vlády, který by podle jasně dohodnutého a dlouhotrvajícího systému rozděloval finanční prostředky.
Současné Ministerstvo kultury je úplně k ničemu. Nová ministryně kultury dělá mrtvého brouka a neumí se chovat. Napsal jsem jí několik dopisů na které se neuráčila odpovědět, i když je to její povinnost, navíc to patří k slušnému chování.
V některých zemích fungují úzké vládní týmy. Nemyslím, že je to lepší kvalitou politiků, ale větší ukázněností obyvatelstva. Naši lidé jsou bezbolestně nabytou svobodou rozdivočelí a myslí si, že svoboda nemá hranice a přináší přepych, ale ono je to přesně naopak.
Dovedu si představit vládu redukovanou na úzký, akční tým, ale to se v případě koaličních vlád nemůže podařit. Stále je tu někdo, kdo potřebuje trafiku a koaliční partneři jsou v tomto směru tvrdě nároční. Vím, že vláda jedné strany je něco proti čemu jsme za totality bojovali, ale rozhodně jsme netoužili po rozvařených koalicích, kde se jeden snaží přechytračit druhého. Řadě politiků nejde o blaho země, ale o dominanci vlastní strany a bohužel i o osobní prospěch.
Nepatřím k těm, kteří si myslí, že všichni politici jsou zločinci a že je třeba je pořád měnit. Naopak, byl bych pro dlouhodobou stabilní vládu s velkými pravomocemi a s absolutní odpovědností za všechna rozhodnutí.
Když vidím směšná protestní shromáždění, například Holešovské výzvy, ptám se proč taková shromáždění nepořádali za totality. Svoboda není v tom, že za každou cenu protestujeme, ale že máme šanci vzít odpovědnost za vlastní život. Takovouto šanci považuji, po mnoha letech života v totalitě, téměř za zázrak. Zdá se však, že jsem jeden z mála, poněvadž hlasy po pohodlné nesvobodě stále sílí.
Milan Knížák
DOVOLUJI PUBLIKOVAT POUZE V PLNÉM A NEZKRESLENÉM ZNĚNÍ.