Okřídlená hovénka, Erotické básně, nakl. Litera Praha, 1996
UČÍ UMĚNÍ ČLOVĚKA ŽÍT?
UČÍ UMĚNÍ ČLOVĚKA ŽÍT?
Nedávno jsem prošel prestižní pražskou galerii, která prodává současné umění a najednou jsem pochopil, že většina toho, co vidím, je k ničemu. Zpětně mi došlo, že podobný pocit mám z galerií a výstavních hal i v zahraničí. Jakoby se současné umění dělilo do tří kategorií:
1. Dekorace do bytu
2. Provokace
3. Neumětelství
Prvního a třetího se asi objevuje nejvíc i když nejznámější jsou ti, co se snaží o provokace.
Když se mě někdo zeptá jak vypadá dnešní kýč, asi bych odpověděl stejně. Kýčem je totiž skoro veškeré umění a možná, že nejen umění, ale i způsob života společnosti. Mám pocit, že se kýč dostává i do oblasti vzdělávání, poněvadž zaklínadlem se stává kreativita a nikoliv naslouchání a souvislá práce a to ve všech oblastech.
Před časem jsem napsal text o současném umění, kde jsem za typické mezinárodní kýče označil díla Jeffa Koonse, Damiena Hirsta, z oblasti architektury je to Zaha Hadid, kterou zná české publikum jako předsedkyni poroty na projekt Národní knihovny, která měnila regule za pochodu.
Tyto osobnosti působí již dlouho na umělecké scéně a jejich díla patří mezi ta nejdražší, přesto na svém tvrzení o kýči trvám. Mohl bych uvést příklady i z české oblasti, ale vím, že tím by tento článek vyvolal jen bouřlivou nevoli nikoliv diskuzi. Dovolím si uvést jediný. Do kýče se vyvinula Cena Jindřicha Chalupeckého, která není ničím jiným, než hloupým kopírováním panujících módních trendů. V jejím čele stojí Lenka Lindaurová, která má vztah k umění asi jako já k hloubkovému potápění (upozorňuji, že jsem se nepotopil ani ve vaně). Chudák Jindřich Chalupecký asi v hrobě rotuje.
Možná, že náš svět se vyvíjí divně. Možná už umění nepotřebuje. To, co se dnes označuje jako umění je vlastně jen součástí zábavního průmyslu, který má za úkol odvést nás od závažných problémů a jen zabavit, abychom byli hodní a poslušní občané, které „hra na demokracii“ ke své existenci potřebuje.
Zajímavé jsou televizní pořady o zařizování bytů, kde tzv. umělecká díla nebo to, co jejich funkci zastupuje, vytvářejí dekoratéři.
Výstavním síním a muzeím umění jde především o velkou návštěvnost a jsou ochotna udělat pro to v podstatě cokoliv.
Jelikož dnes se může v umění téměř všechno, veškerá omezení spjatá s morálkou či dobovou estetikou vymizela, musí být díla, která předstírají, že jsou umělecká, hodně provokativní, aby jich bylo všimnuto.
Velmi často se míchá oblast neumětelství s provokativností a tím vznikají ta nejhloupější díla. Co se týká bytových dekorací, ty jsou dnes velmi rafinované, ale o to plytčí.
Umělecké školy ve své drtivé většině rezignovaly na výuku a ochotně se podřizují výše zmíněným a všude vládnoucím trendům.
Žít dnes s uměním často znamená odnaučit se žít s uměním, poněvadž ono přestalo nabízet vznešenost. A život, který postrádá vznešenost mění lidstvo ve vegetaci.
V 60. letech jsem se na své akční přednášce na břehu Vltavy ptal UČÍ UMĚNÍ ČLOVĚKA ŽÍT?
Milan Knížák
17. prosince 2014