Česká krajina, 1990, akryl, umělá hmota, 39x64x88 cm
Výstavy Malicha a Demartiniho jsou jen o Federicu Diazovi
Výstavy Malicha a Demartiniho jsou jen o Federicu Diazovi
V poslední době probíhá cyklus výstav českých geometristů. Stanislav Kolíbal a Karel Malich v hradní Jízdárně, Hugo Demartini v Národní galerii a Radoslav Kratina v Galerii hl.m. Prahy.
Dvě z těchto výstav – Karel Malich a Hugo Demartini probíhají pod patronací galerie Sklenář a u obou jako architekt výstavy působil Federico Diaz.
Se svými studenty z Akademie výtvarných umění pravidelně navštěvuji aktuální výstavy a tak názor, který budu prezentovat není jen můj osobní, tj. názor starého člověka, který vyrůstal v jiném milieu, ale i těch, kteří jsou o dvě generace mladší.
Obě výstavy jsou řešeny efektními triky - černá barva na černé, lesklá písmena umístěná na zemi, nadbytečný výstavní fundus, atp. a obě jsou typické především tím, že zcela necitlivě zacházejí s uměleckými díly, které jsou v obou případech jen doplňkem architektonického řešení prostoru výstavy. Způsob, který Federico Diaz pro architekturu výstav uměleckých děl používá, připomíná interiéry módních butiků. Neúcta k umělcovu dílu z jeho instalací přímo čiší. Jde o exhibici designéra výstavy a díla jsou jen doplňkem jeho prostorových kreací. To je zvlášť patrné na výstavě Huga Demartiniho ve Veletržním paláci, kde Diaz zcela ignoruje velkorysý výstavní prostor, který zúží na uličku lemovanou pulty na kterých leží vystavené zboží, pardon, díla Huga Demartiniho. Všechno opět v tmavém ladění s lesklými akcenty.
Na výstavě Karla Malicha také překvapuje množství nedávno vytvořených realizací, údajně podle starších návrhů, které jsou v současném provedení jen povrchně dekorativní a devalvují tak Malichova vrcholná období. To je však spíše pod vlivem galeristy Sklenáře než Federika Diaze, jak jsme se mohli již přesvědčit na poměrně nedávné Malichově výstavě právě v galerii Sklenář.
Nejhorší je instalace pastelů na balkóně Hradní jízdárny, která je znečitelněná a znevýznaměná trapnou instalací připomínající oddělení plakátů a reprodukcí v obchodních domech. „Je to jako v IKEI“ prohlásila naše německá studentka. Diaz svojí instalací v podstatě vynuloval tuto část Malichovy tvorby, která reprezentuje minimálně posledních 20 let jeho práce.
Tyto výstavy jsou jen exhibicí architekta devalvující vystavovaná umělecká díla na úroveň zboží.
Považuji je za odstrašující příklad našeho výstavního designu.
Při notné porci schovívavosti lze pochopit situaci na Pražském hradě, kde vystavování je pouze jakousi přídavnou aktivitou, ale nelze tolerovat Národní galerii, kde je výstavní program, vedle sběratelství a péče o sbírky, zásadní prioritou.
Milan Knížák