02.Re-reading of the future - co to vlastně znamená? 2008
1. RE-READING OF THE FUTURE co to vlastně znamená? To, co se děje teď, je už minulostí. Ani náš lineární čas přítomnost nezná, nebo lépe řečeno neumožňuje jí vnímat jako konstantu. V okamžiku uvědomění si přítomnosti je už tato přítomnost minulostí, jinak bychom o ní nemohli uvažovat. Asi existují jen dvě oblasti: minulost a budoucnost. Ale možná, že i to je příliš. Možná, že existuje jen naše mysl jako samostatný objekt. (Můžeme použít výraz „samostatný prostor“, poněvadž jak minulost, tak budoucnost existují především v našich myslích.) Mysl interpretuje minulost a představuje si budoucnost. Náš život se (zdá se) odehrává v pohybu mezi minulostí a budoucností, ale tento pohyb nemá žádný rozměr. Rozměr minulosti člověk ztrácí a budoucnost si není schopen uvědomit, poněvadž se mu pod rukama (mohu-li si dovolit použít tento obrat) mění v minulost. Čtením toho, co je právě teď, čteme minulost. Čtením budoucnosti sklouzáváme přes bod přítomnosti (a upozorňuji, že bod, jak víme ze školy, nemá hmotnost) také do minulosti. Znovu číst budoucnost znamená dávat tvar minulosti. Někteří lidé si představují, že lze přemýšlet o vzdálené budoucnosti, ale to je omyl, poněvadž ona vzdálená budoucnost je jen projevem naší mysli, tzn. něčím, co se právě děje. A na to tedy platí postup, který jsem uvedl výše). Tuto úvahu bychom mohli uzavřít tím, že budoucnost ani přítomnost neexistují a existuje jen minulost, ale dnes víme, že čas není lineární a proto asi neexistuje ani minulost. Čas jako samostatná entita neexistuje a je jen průvodním jevem nějakého děje, možná lépe obecněji – pohybu. Možná, že tyto úvahy nemají větší váhu než vůně křídel motýla, který vám prolétne kolem hlavy. Možná, že jediné měřítko, které můžeme používat je míra (lépe řečeno vůně) magie, kterou jevy a věci obsahují i s tím rizikem, že je ryze subjektivní.
2. POPIS SITUACE
Vnímáme lidský svět globálně (a asi nám nic jiného nezbývá), poněvadž existuje řada problémů, které jsou uživatelům zeměkoule společné. Zdá se však, že rychlost nárůstu těchto problémů není úměrná schopnosti globální domluvy a proto se nedaří najít rovnováhu. Globalizace s sebou přináší unifikaci kultur, což na jedné straně znamená pozitivum ve smyslu globálního dorozumívání, na druhou stranu vymizení lokálních odlišností. Současný svět odpuzuje bohy a adoruje povrchní idoly plytké zábavy (z oblasti popkultury nebo sportu), aby ovlivňování mas bylo co nejjednodušší a nejrozsáhlejší.
V komunistickém manifestu z 19. století se hovoří o strašáku komunizmu, na začátku století jednadvacátého můžeme hovořit o strašáku demokracie. (Tzv.) demokratický způsob života, propagovaný (tzv.) vyspělými společnostmi, akcentuje práva jednotlivce až do absurdit. Nastoluje formální rovnostářství, které skutečnou rovnost potírá. Lidé nejsou posuzováni podle toho, zda jsou schopní nebo neschopní, jen je vyžadováno, aby ve všech oblastech lidského konání byly rovnocenně zastoupeny všechny rasy, typy, pohlaví, menšiny, atp. bez ohledu na skutečné schopnosti jednotlivců.
Trendy v současné politice i nálady ve společnosti dotvrzují, že není třeba být moudrý, jen obratný, že je zbytečné být čestný a bezúhonný, že stačí jen poukazovat na chyby ostatních. Tím vytvoříme dostatečnou mlhu, která zastře vlastní deformace. Nejsilnější zbraní současné společnosti je informace nebo to, co je za informaci vydáváno. Tvůrcem veřejného mínění jsou média, která simplifikují svět do vulgární černobílé podoby. V rámci získání konzumenta (tzn. zákazníka) vzniká stále primitivnější a podbízivější forma komunikace. Elitnost jako samozřejmá vlastnost vzdělaných a výjimečných se stala hříchem. Být lepším se ani v demokracii nevyplácí.
Zdá se, že současná demokracie je především maskou více či méně ledabyle nasazenou na nejrůznější typy společenství. Projevy údajně demokratických politických stran jsou často zcela nedemokratické. Existuje diktát stranických vůdců ovládajících rozdělovník lukrativních postů. Jednání demokratických parlamentů bývá převážně nedemokratické. Politika (tzn. političtí představitelé) se vzdává velkých a jasných cílů a řeší problémy, které by měl řešit každý jedinec sám. Moc, kterou by měla pomocí demokratických nástrojů užívat k vytváření základních struktur společnosti, unikla do ekonomicky silných, tzn. především podnikatelských kruhů, a politika se stala jen hašteřením.
Od aféry Watergate, kdy se novinářům podařilo donutit k demisi všemocného amerického prezidenta, mají média pocit, že si mohou dovolit vše. Věří, že mají moc, kterou jim sice nikdo nepřisoudil, ke které je nikdo nezvolil (a proto pro ni nemají žádný mandát), ale kterou mohou jakkoli zneužívat, poněvadž nenesou žádnou odpovědnost a mají k dispozici prostředky ovlivňující veřejnost. Tvrzení o nutnosti být hlídacím psem demokracie působí paradoxně. Média jsou spíše honicími psy, kteří štvou vyhlédnutou oběť nevybíravými prostředky. A obětí se může stát v podstatě kdokoliv.
Na druhé straně média strukturují společnost. Ten, kdo neprojde médii, jehož jméno není skandováno davem, ať v obdivu, či nenávisti, jako by neexistoval. Svět vnímá jen ty, kteří jsou vidět v médiích, a je jedno, jakým způsobem se dostanou na scénu.
Současná společnost je rovněž posedlá vytvářením tzv. “image”, tzn. akcentováním viditelných atributů jednotlivce, které musí být tak jednoduché a jednoznačné, aby byly davem přijímány.
Vše podléhá rychle se měnícím módním trendům. Svět jako takový přijal principy instantnosti. Zřejmě je to důsledek ztráty víry v život věčný, či alespoň překračující limity pozemského života. Vím, že se s vidinou věčného života dá dobře obchodovat, tak jako se dnes spekuluje s pozemky na Marsu, ale přesto jsem přesvědčen, že je nutné, abychom uměli žít s představou nějakého kontinua. A pokora vůči tomuto kontinuu by se měla stát vůdčím principem našeho bytí. A to i v případě, že žádné kontinuum není.
3. NEBEZPEČÍ HLAVNÍHO PROUDU
Současné dějiny, zvláště moderního umění, zploštily pohled na uměleckou historii, a tím pádem i na současnou tvorbu. Umění se rozdělilo na „hlavní proud a zbytkové tendence“ a touhou všech muzeí (a většiny velkých sběratelů) je získat díla z hlavního proudu. Tak se stalo, že se muzea moderního umění téměř na celém světě sobě podobají jako vejce vejci. Stejní autoři, dokonce někdy stejná, nebo velmi podobná díla. Lidé poletující kolem světa (poněvadž turismus je nemocí civilizace) jsou spokojeni, že nacházejí to stejné v New Yorku, Tokiu, Sydney, Paříži atd. Je to pohodlné, nevyžaduje to námahu a mohou toho stihnout hodně.
Hlavní proud je nebezpečný protože je hltavý a schopený do sebe zahrnout v podstatě cokoliv. Jakoby strhával z břehů vše do svého silného toku. Touto silou je společnost fascinována natolik, že nevnímá nic jiného než tuto (vulgární) sílu.
Dokonce i tzv. alternativa (tedy to, co z ní manažeři kultury vyberou) je okamžitě zařazena do hlavního proudu a jsou zvýrazněny všechny pokleslé rysy, které v ní lze nalézt. Tím vším je plněn jeden z velkých úkolů současného umění: přísun čerstvého uměleckého masa.
Jsem přesvědčen, že důraz na jevy, které vybočují z módních trendů, je nesmírně důležitý a znamená posílení lokálních kultur. Důraz na autenticitu lokálního prostředí je v globalizovaném světě nesmírně důležitý, jinak podlehneme uniformitě přicházející z neviditelného zdroje globální totality a ztratíme pevný bod příslušnosti k nějakému místu či jevu.
Přesto, že umění se stalo především obchodním artiklem je (v tomto případě paradoxně) považováno za anticipační a pod vlivem této obecně přijaté teze se řada umělců domnívá, že jsou posly budoucnosti. Každý takový pocit je nebezpečný, poněvadž vyvazuje z dobových souvislostí, povinností a vazeb. Souhlasím s každým, kdo kritizuje či ignoruje dobovou kritiku, dobové klima, vnucované souvislosti, a pokládám to za normální. Lze zaujmout tento nepřátelský či ignorační postoj, ale nelze si myslet, že jsme z tohoto světa vyvázáni. (Možná, že umění nějak anticipační opravdu je, ale nelze tuto domněnku zobecnit v platné dogma)
4. NECHTĚNÝ UNDERGROUND
To, co se žene v hlavním proudu se od sebe málo liší, vše musí splňovat poměrně výrazně stanovené nároky primitivnosti, někdy až stupidity. Je jednoduché si představit, jak se valí mocný proud a vše, co uvízne na okraji se dostává do vratného proudu a stává se tak nechtěným undergroundem. Nejen však, že současný underground je nechtěný a proto se o něm jako o undergroundu neuvažuje, ještě je pokládán za retardující. Je to zcela odlišné od situace ze 60. let minulého století, kdy underground reprezentoval avantgardu (i když možná, že to byla spíš duchovní avantgarda než umělecká, ale tyto rozdíly se v postmoderním světě stírají). Současný hlavní proud si nárokuje všechno. Dnes je v hlavním proudu skryta progrese, avantgarda, úspěšnost a to bez jasného vymezení, jen s puncem té jediné správné cesty. Co je v hlavním proudu je správné, co je mimo, je nevýznamné, téměř zbytečné. Na tvorbě tohoto hlavního proudu se podílí tzv. odborníci, obchodníci, mecenáši i zábavní průmysl, ale přitom to vypadá, jakoby tento proud vznikal sám od sebe. Možná, že opravdu vzniká sám od sebe jako důsledek pokleslosti celé společnosti. Vyznavači hlavního proudu, kterých je samozřejmě drtivá většina, s útrpným úsměvem pozorují zmítání na okrajích toku naplněni velkou pýchou nad tím, že jsou součástí toho správného pohybu.
Pokora je dnes považována za zbabělost a v opačném, tzn. pozitivním případě, jako přitakávání všemu. Avšak, jak jsem již několikrát zdůraznil ve svých textech, pokora je podmínkou odhodlání se k činu. Pokora je aktivní postoj.
Tzv. civilizovaný svět je plný uměleckých děl. Je i příliš mnoho umělců. Stačí spočítat, kolik existuje škol, školiček, kurzů a instruktáží. Všichni absolventi si myslí, že jsou umělci a vyžadují, aby si to myslel i svět kolem. Ale není jen příliš umění a umělců, všeho je příliš. Příliš mnoho tužeb a požadavků, příliš mnoho lidských práv majících za následek obtížné vymáhání lidských povinností, už jen proto, že je těžké se na jejich podobě domluvit. Domluva je obecně obtížná a když lidé necítí své povinnosti, je nemožná.
5. IN THE GUTTER
Na začátku 80. let se mi dostala do ruky jedna z prvních knih o punku „In the gutter“, což v českém překladu znamená „v příkopu, v pangejtu, ve stoce“. Když jsem koncipoval tento text a hledal pro něj příhodný název, vzpomněl jsem si na tuto knihu. V ní byli punkeři představováni jako něco na kraji společnosti. Dnes agresivní hlavní proud vytlačuje na okraj vše, co se nedá instantně a efektně využít v galerijním průmyslu. Agresivita tohoto a téměř anonymního proudu zanechává za sebou velkou část toho, co vzniká v oblasti umění s pocitem méněcennosti a zbytečnosti anebo naopak, velké pýchy, která bývá následkem zranění. Tento hlavní proud má až imperiální sílu v tom, jak rychle dovede ovládat zatím nedobytá teritoria. Potřeba přepisu dějin umění je evidentní, ale zatím nenastává, poněvadž by se tím narušily mechanizmy, kterými je ovládán nejen umělecký trh, ale i provoz muzeí umění, galerií a mysl umělců.
Můj projekt pro Trienale vychází ze solidarity s oním příkopem někde na okraji hlavního proudu. Zařazuji do něj i díla neznámá, některé z nich mohou mít šanci být někdy do hlavního proudu integrována, ale i díla (nebo prostě jen objekty), která se tam nedostanou nikdy, poněvadž nejsou považována za umělecká a pravděpodobně ani nebudou. Vedle toho se tam objeví i díla či osoby, které jsou mi prostě sympatické bez toho, abych posuzoval míru jejich „uměleckosti“.