Šamanský oděv, 1985 Šamanský oděv, 1985
NÁRODNÍ GALERIE NEMÁ RÁDA UMĚNÍ A UMĚLCE | Aktuality | milanknizak.cz

NÁRODNÍ GALERIE NEMÁ RÁDA UMĚNÍ A UMĚLCE

V úterý 23.10.2018 se otevřel Veletržní palác barnumsky propagovanými výstavami a trvalou expozicí pod titulem 1918-1938: První republika.

V předešlé expozici (z roku 2000), kterou vybudoval tým Národní galerie pod vedením profesorů Stanislava Kolíbala, Tomáše Vlčka a Milana Knížáka z nichž Kolíbal a Knížák pracovali i na architektonickém a barevném řešení, byl kladen důraz na osobnosti a časové souvislosti. Tato expozice byla velmi pečlivě vypracovaná s důkladnou znalostí sbírek NG a s akcentem na ty části českého umění, které vnášely do evropské scény nové či mimoběžné prvky nebo alespoň osobité variace. Francouzská sbírka jako jediná byla řešena samostatně, aby byla zdůrazněna role tehdejší čsl. vlády, která se o ni velkorysými nákupy zasloužila.

Nechci vykládat o minulé expozici, která měla řadu specifik, ale chci poukázat na to, co je ve Veletržním paláci dnes. Současná expozice založená na prezentaci jednotlivých prodejních galerií, které tehdy v Československu existovaly, je pro trvalou expozici NG zcela nevhodná. Dovedu si představit teoretickou studii, která tuto situaci mapuje, dokonce i drobnější výstavu především z reprodukcí, textů a dobových reakcí, ale udělat z toho nepřehledný megaguláš tak, jako se stalo ve Veletržním paláci, považuji za absurdní, necitlivé a neprofesionální.

Řadit umělecká díla podle toho jak byla jednotlivými galeriemi nabízena je nesmyslné. Jde totiž o sekundární spíše až terciální hledisko. Člověk, který shlédne tuto expozici se o umění nedozví nic, je pouze zmaten obrovským počtem děl v nelogických skrumážích. V zájmu galeristů se totiž neobrážel jen umělecký vkus, ale i prozaické finanční zájmy. K tomu obrovské množství popisek, které nemůže žádný divák zdolat, nesmyslná až směšná výstavní architektura. Výsledný pocit je bludiště ve kterém umělecká díla nehrají určující, ale naopak, matoucí roli. Autoři jsou roztrháni do jednotlivých částí a pokud je neznáte již z minulosti, žádné jméno ve vás nezůstane.

Galerie musí mít i didaktickou funkci. Divákům nestačí nejrůznější „dílny“, kde mohou podnikat pseudohrádky s pseudouměním. Nestačí, že děti si v expozici malují místo, aby se učily na umění dívat, s uměním žít a přitom se ovládat, umět se ztišit. Národní galerie není workshop. Měl by to být důstojný prostor. A počet návštěvníků není důležitý. Jeden vážný zájemce je víc než davy lhostejných.

Autoři této expozice používají umělecká díla jen jako materiál a umělci jsou jim v podstatě lhostejní. Vnímají je jako trubce, kteří splnili svůj úkol. Je to neúcta k umění, která, bohužel, je dnes v muzeích a galeriích lehce k nalezení. Zdá se, že určitá část společnosti si přeje, aby se umělecká muzea stala lunaparky. Ale muzea jako je Národní galerie by měly být místy k usebrání, ke ztišení, k nalezení kontaktu s odkazem minulosti.

Zdá se, že má absurdní výzva k tomu, aby galerie byly na vízum, se stává víc než aktuální.

Přiblížení se k divákům tím, že je zahltíme a nabídneme jim plytkou zábavu, je falešné od začátku až do konce.

Galerie potažmo národní, by měla nabízet určitý druh vzdělání, vychovávat člověka, aby uměl energii, kterou umělecké dílo nabízí, samostatně vnímat a vtisknout do svého života.

Ve Veletržním paláci zůstaly velké části z bývalých expozic jen ochuzené o díla, která kurátoři vytahali do nové instalace. Kdysi vyvážené expozice nyní působí podivně, protože do nich necitlivě vstoupil někdo, kdo je nepochopil a považoval je jen za zdroj materiálu pro nový projekt.

Když jsme při zrodu nového tisíciletí na expozici pracovali, tak jsme přemýšleli nad každým dílem, zda je dostatečně důležité k zobrazení významu autora, zda dostatečně poukazuje na dobové souvislosti a zda tvoří se zbytkem expozice dostatečně rytmický celek, který musí vytvářet optickou pohodu, aby diváka při vnímání díla rušil co nejméně.

Výstava Pravda vítězí(vá)! Obrazy nejen z českých dějin, je prezentačně směšná a klade na pozornost diváka nesplnitelné nároky. Architekt, či kdo to byl, vytvořil v I. patře Veletržního paláce úzkou 100 metrů dlouhou chodbu z panelů, kde jsou na stěnách rozvěšena drobná dílka (tisky a dokumenty) se spoustou popisek. Jedná se o roztaženou školní nástěnku, ne o výstavu výtvarných děl. Aby expozice nepůsobila nudně, je oživena okénky vyřezávanými do stěn, kterými lze zahlédnout buď jakýsi rub výstavy či směšné výtvarné kreace, které nemají nic společného s tématem. Okénka jsou v různých velikostech od 1/2 cm do 2 m. Některá jsou až u podlahy a mohli by do nich koukat jen menší psi, ale psům není vstup do galerie povolen.

Ochozy dvou pater Veletržního paláce jsou prázdné. Spolu s troskami původní expozice dotvářejí obraz úpadku Národní galerie. Nejhorší je, že nikdo neprotestuje. Řada zaměstnanců NG projevuje pohoršení nad poměry v NG, ale nikdo si to nedovolí otevřeně prohlásit. Jiří Fajt vyhodil většinu schopných kurátorů a jediné co posílil je odbor vztahů s veřejností. Reklama je většinou potřebná tam, kde chybí kvalita. Kde jste vy velcí kritici, kteří jste neustále protestovali proti poměrům v Národní galerii a volali po změně? Současný úpadek vám nevadí? To, co se děje s touto institucí ji řadí mezi tuctové a nevýznamné lokální galerie, které vznikly po celém světě a chtějí být aktuální. Jsou si podobné jako vejce vejci, jsou to deriváty nudy. Národní hrdost a profesionalita se z české Národní galerie vytratila.

Prof. Milan Knížák

generální ředitel Národní galerie z let 1999-2011

 

 

Odkazy

Kontakty

Prof. Milan Knížák, Dr. A


info@milanknizak.com