Betonové domy, 1962-1975
Postprodukce postmoderny
POSTPRODUKCE POSTMODERNY
Avizované konce umění a vědy (oba většinou komentované separátně i když jde o dvě strany jedné mince) jsou ohlášením a tedy doložením jisté, řekněme opravdu postmoderní změny v chápání světa.
V uměleckém světě se často setkávám s tím, že je tento zlom (možná spíše skluz či změna optiky) ve vnímání smyslu a řádu lidské existence, který nazýváme postmoderní, vnímán jako postmodernizmus, tedy jen jako episoda ve vývoji umění, např. impresionizmus, kubizmus, surrealizmus... Jde však o celospolečenskou změnu, která přichází v určitém stádiu civilizačního vývoje. Jelikož je dnes svět protkán komunikačními kanály, stává se tato změna změnou globální.
Co asi opravdu nastává je konec empirie. Současná empirie se totiž empirii nepodobá. Většina současných, tzn. nedávných, převratných vědeckých teorií se vynořuje v oblasti částicové fyziky, kde se pohybují jednotky tak minimální, že sebemenší chyba v pozorování může vést ke zcela odlišným výsledkům (čehož jsme byli několikrát svědky, např. nedávno ohlašované prolomení rychlosti světla). Jsme vzdáleni přímé zkušenosti a zakleti do banální virtuality. Asi všechny oblasti lidského života jsou úporně virtualizovány a tak život ztrácí svou reálnou podobu a stává se jen vizí.
Jelikož empirie není už dostatečně empirická, musí přicházet magie. I o tom nás historie poučuje. Když se podíváme na stará náboženství vidíme, že většina tabu, které tvoří základ asi všech náboženských systémů, vychází z tehdejší reality a funguje jako hygienické, stravovací a společenské předpisy. Jak čas plynul a postupně odstraňoval nutnost zavedených tabu, ona přesto zůstávala a měnila se v magická zaklínadla. (Mám na mysli regulace jídelníčku, půsty, obřízky apod.) Od těchto zaklinadel je pak blízko k náboženské hysterii.
Zajímavé je, že obě oblasti (věda, umění) si tak trochu prohazují místa. Možná, že bychom mohli mluvit i o určité unifikaci. (Jako by se situace vracela někam k začátkům věd a umění, kdy nebyly kategorie tak striktně odděleny, ale také se tehdy pod těmito pojmy – hlavně pod pojmem umění – rozumělo něco jiného.)
Věda se svou hrou s pojmy a představami se blíží umění (je to vlastně sci-fi jak tvrdí John Horgan v Racionální mystice, 2003), umění naopak předstírá vědeckost, koketuje se sociologií, politologií, environmentalismem apod.
(Přítomnost čísel či vědecky vypadajících znaků činí umělecké dílo zvlášť pikantním, poněvadž méně srozumitelným.)
Také role odborných hantýrek stoupá. Ovládání hantýrky je vnímáno jako vysvědčení způsobilosti. Často zaměňujeme takovou hantýrku za dílo samo. Asi je to tím, že dílo přestává mít význam, poněvadž je těžko pochopitelné a proto teoretická omáčka, propagační vysvětlování (či jak mám nazvat ty plky kolem) je něčím zachytitelným co funguje jako spasitelná náhražka díla. Kurátoři, kteří používají umělecká díla, osoby a osudy umělců jako materiál pro své projekty, se tak stávají umělci. Samotný tvůrčí umělec je nedůležitý, pokud se nejedná o marketinkově přitažlivou figuru, která působí jako společenský maskot.
Na druhé straně je třeba přiznat, že existují oblasti (jak ve vědě tak v umění, ale ve vědě se to zdá být zřejmější), kde nelze použít empirické postupy, poněvadž neexistuje skutečnost, kterou bychom mohli přímo zakoušet. A tak se pokusy, odehrávající se ve špatně pozorovatelném mikrosvětě, projektují do reálného světa a hlavně do makrosvěta (který je na to dostatečně fiktivní), kde je však nikdo nikdy nezakusil. (Používám záměrně a ustavičně „zakoušení“, poněvadž zkušenost byla jedním ze základních a tradičních pilířů vědy i umění. Dnes se z nich pomalu vytrácí a nahrazuje ho orientace a spekulace.)
Jednoduché úvahy a jednoduché postupy jsou předem odsouzeny k zániku. V umění (záměrně skáču z vědy do umění a naopak) je dnes všechno založeno na tzv. konceptu. Ten sice vhodně nahradil víru či totalitu, ale působí ještě větším dogmatem než obě zmíněné oblasti. Předstíráním svobody a úcty k humanitě věnčí umění (založené na otročení pseudokonceptu) aureolou svobody a dokonce i odpovědností. Koncept (ve většině pseudokoncept) a nezbytná drzost nahrazují talent, zkušenost, profesionalitu.
Čím méně se umění a věda dotýkají reality, tzn. čím vzdálenější jsou potřebám společnosti, tím větší respekt si vynucují a chtějí být vnímány jako mesiášské.
Moderní umění o kterém dnes už víme, že především rozšiřovalo formální možnosti a odstraňovalo námětová tabu, vytvořilo společenské povědomí o umění jako o hermetickém světě na kterém je důležitý právě hermetizmus i když se po léta hovoří o propojení života a umění. To sice existuje, ale asi jinak než nám to většina moderního umění servíruje.
(Např. Joseph Beuys. Velmi elitářské umění a velmi jednoduché anarcho-revoluční teorie o tom jak každý může dělat umění. Ano může, lépe mohl by, kdyby... on ho však každý nedělá, něco tomu brání, možná něco chybí, třeba jen ta nutná posedlost...)
Přesně opačně je to u vědy (to je další důkaz úzkého propojení vědy a umění), kdy věda, dříve hermetická, se dnes vinou tzv. popularizace v médiích stává něčím o čem se v dobré společnosti hovoří i když smysl zůstává utajen.
Jeden z autorů populárně vědeckého televizního seriálu se mi přiznal, že ví jak jejich pořady vyvolávají v myslích nezasvěcených názorový guláš.
Nutnost vědců publikovat ve vybraných impaktovaných časopisech vede k manipulaci, poněvadž tyto časopisy jsou ovládány názorovými klany, které filtrují účast a tak granty a podpory plynou na ta „správná“ vědecká místa.
Touze stát se instantní hvězdou, což je jeden z hýbatelů současné společnosti, se nevyhnula ani oblast vědy. Vědecký i umělecký svět je protkán sítí soutěží, cen a uznání.
Nejvíce se oslavují ti kteří bývali dlouho na okraji společnosti, tzn. komedianti. Používám záměrně tento výraz, aby mě pomohl vyjádřit historické sociální zařazení. Společnost je zahlcena strukturou prominentních cen, odměn a oslav herců, populárních zpěváků a televizních moderátorů. Ale existuje i řada vědeckých ocenění, která často nejsou oceněním za vědu, ale za módní senzaci, byť povaha vědecké senzace se zdá být cudnější, ale to je možná jen rozdíl v optice.
Samozřejmě, že existují v obou oblastech jevy a jedinci, kterých se to netýká, ale o to důležitější je sdělit své pochybnosti.
Představa konce umění a vědy v tom smyslu, že už není co objevovat, že budoucnost přinese jen variace, konotace, postprodukce, reinterpretace (poslední dva termíny jsou dnes velmi módní), má reálný základ. Nenastává však konec umění, ale přibližuje se už půlstoletí ohlašovaný konec moderny. Životní styl zvaný postmoderna se proklubává velmi pomalu, poněvadž jde o zásadní změnu, která navíc musí fungovat globálně. A to se bez politicko-společenských změn neobejde.
Doba objevů a velkých gest skončila (i když někde ještě úporně přežívá) tak jako končí školní docházka a začíná každodenní práce při výkonu povolání, která s sebou přináší (v drtivé většině) méně dobrodružství než objevování tajemství oboru, které nabízí škola. Proto považuji neobjevitelský stav za něco normálního, dokonce stabilizačního, vlastně za jedinou možnost pokračování, poněvadž hektické poskakování moderny nelze prodlužovat.
Moderna je přechod z jednoho do druhého, nikoliv trvalý stav. O konci moderny už dlouho víme, ale nejsme schopni se jí vzdát i když už působí jako směšná relikvie.
Moderna může fungovat jen pokud existují společenská tabu a ta už téměř všechna vymizela.
Moderna je magická svou posedlostí a svým nezřízeným akcentováním ega. Asi proto až spiritualisticky vyvoláváme konce ještě nenaplněné postmoderny a vymýšlíme novou modernu (popř. další polohy, podoby a izmy) Ve skutečnosti stále tkvíme v tradiční moderně.
Problém je v tom, že postmoderní postoje nelze zaujmout izolovaně. Postmoderní svět nastane až se k němu pohne globální společnost, to znamená až principy postmoderny přijme elita.
Jsme na cestě. Zda dojdeme na její konec záleží na tom, jestli budeme schopni zachovat na hrotu společnosti duchovní elitu. Zatím se společnost úspěšně plebejizuje.